Sázka

13. listopadu 2017 v 4:13 | Drozd |  Próza
Svou povídku se rozhodl napsat a zveřejnit i náš milý opeřenec Drozd. Jeho dílko pojednává o Sedláku Červíkovi a jedné nerozvážné sázce. Vychutnejte si tedy povídku s hobití tématikou a jednou zajímavou teorií.



Sázka


Branka se zaklapla a zámek zacvakl.Ten zvuk byl zlověstný.

Stálo před ním pár metrů trávy, bujné, vysoké a nepěstěné trávy a pak začínal Hvozd. Dobře znal lesy Kraje, obzvlášť Hustoles o kterém si myslel, že lesnatější les už neexistuje. Ale to, co se tyčilo za lučinou, bylo něco naprosto jiného! Obrovské, prastaré stromy - duby, buky, habry a věkem pokroucené břízy hrozivě (tak mu to přišlo) natahovaly větve vstříc každému, kdo chtěl do lesa vstoupit. A v šeru padajícího večera se tvary stromů a tma za nimi zdály o to strašidelnější.

Ale sázka je sázka.

"Ach jo," pomyslel si Tom a vykročil vstříc té temné hradbě stromů. Někde by tu měla být stezka - pěšina o které se vyprávělo, ale nemohl ji najít. Odhrnul proto kmeny nejbližšího bezového keře a vešel úplně naslepo do Hvozdu. Tma rázem několikanásobně zhoustla. O tvář se mu otíraly větvičky a listy keřů a nízkých stromků, do lýtek ho začaly pálit kopřivy a kuličky svízele mu zůstávaly v srsti na nohou.

"Pitomá sázka!"

Vždycky cítil sympatie k matčiným příbuzným - byli odvážnější, svobodomyslnější, dobrodružnější než většina ostatních hobitů, co znal. Zato vesnice a statky jeho rodné země byly slibem tradiční, bezpečné každodennosti: jaro, léto, podzim, zima - zasít, pěstovat, sklízet, pořád dokola. Toužil po něčem víc.

Příbuzní za řekou byli jiní (alespoň trochu).

"Jestli máš v sobě opravdu třeba jen pár kapek naší krve, jdi večer do Hvozdu... a třeba hned zítra, o Letním slunovratu!" škádlili ho v hospodě.

A tak je teď tady.

Co o tom lese slyšel? Spoustu věcí, ale vlastně nic přesného. Cosi, nebo kdosi v něm prý žije. A nemyslí se jen běžná zvířata, ale ani elfové, které znal z vyprávění.

Uvažoval o těch věcech, když se prodíral pichlavým ostružiním, snaže se proniknout dál mezi stromy. Tma byla téměř dokonalá,jen když zvedl hlavu, viděl mezi pokroucenými haluzemi a kmeny světlejší cáry oblohy a sem tam hvězdu, což ho vždycky zahřálo u srdce.

Zrovna, když se snažil rozeznat některá známá souhvězdí, zakopl o vystouplý kořen a zřítil se do prolákliny, dokonale skryté porostem vysokých bylin. Padal a kutálel se po svahu, snažil se prsty zachytit za něco pevného, ale kořeny a větve jakoby samy uhýbaly před jeho rukama a nechávaly ho padat stále níž. Ani nevěděl, po kolika metrech se nakonec zastavil.

Oprášil si tvář i oblečení (krásný nový žlutý kabátek, teď potrhaný a špinavý) a rozhlížel se kolem.

Byl u řeky.Voda zřetelně ševelila přes kameny a pně stromů napadaných do koryta a nebe nad řekou propouštělo víc světla i hvězd. Rozeznal mezi nimi i Kosu!

Komár štípl hobita do ucha a vrátil ho zpátky na zem.

"Zatracepená sázka," pomyslel si pokolikáté už. "Jak se teď odsud dostanu?"

Jít zpátky do strmého a zhusta zarostlého kopce se mu nechtělo. Zkusil to proti proudu řeky a hledal nějaké místo, kterým by šlo vylézt znovu nad proláklinu, jenže nic nenacházel.Jakoby se větve stromů a keřů začaly tisknout k sobě a nedovolovaly nikomu proniknout skrze jejich stěnu. Jakoby měly vlastní vůli.

Zamrazilo ho.

Možná byl po matce Brandorád, ale jinak měl v sobě hodně staré hobití opatrnosti... a bojácnosti?

Pokračoval dál proti proudu řeky, klopýtaje o kameny a trsy sítin. Nikde žádná možnost odbočit, vydrápat se zpět z té rokle kam omylem spadl. Omylem? Začalo mu připadat, že to možná omyl nebyl, že ho k té zpropadené zarostlé rokli něco zlákalo... ale jak by to bylo možné?

Zdálo se mu, že tok řeky se mírně zužuje, ale tím víc zarůstá všelijakým býlím, včetně palčivých kopřiv a pichlavých bodláků.Dokonce měl dojem, jakoby se ho kořínky vrb, lačně se sbíhající k Opletnici, snažily zachytit za kotníky a podrazit mu nohy.

Zahoukal sýček. A z dálky zavřeštěla sova pálená. Vzpomněl si, že se tak prý tajně domlouvají trpaslíci, nicméně pochyboval, že by tu některý z těch tajnůstkářských a sebe si hledících tvorů byl. To budou opravdu noční ptáci a sýček,to je znamení smrti, špatná zvěst.

Jak o tom přemýšlel, ucítil prudký náraz větví do hrudi.Povalilo ho to na zem a vyrazilo dech! Šokovaně se snažil zvednout.Nechápal co se stalo. Vítr to nebyl, vzduch se tu ani nehnul, byl až nepříjemně těžký a dusný. Mátožně se zvedal, když zjistil, že mu lýtko levé nohy obtáčí tenký kořen stromu a táhne ho do měkkého bahna u kraje řeky!!

"Tak to je konec!" napadlo ho a začal křičet, co křičet, spíš řvát o pomoc! Na celé kolo i když věděl, že tady ho neuslyší nikdo než sovy, stromy a možná kdovíjaké bytosti v houštinách, kterým ale stejně bude lhostejný. Přesto křičel a do očí se mu draly slzy.

Proč nezůstal doma? Protivilo se mu sedlačení jeho otce:setí, plení, sklízení, dřevo na zimu a zase setí, plení, sklizeň, dřevo, pořád dokola. Co by za to teď dal, být v klidu doma na statku, pozorovat zrající obilí a těšit se na letošní úrodu jablek a hub! Ale už je pozdě, je konec.

Kořeny ho táhly stále hlouběji do bahna.

"Cinky břink, cinky link, cinkylinky holala..."zaznělo mu v uších, než ztratil vědomí.


Probudil se na měkké posteli s naducaným polštářem v místnosti provoněné jasmínem. Pomalu, bolavě otevřel oči a zmateně se rozhlížel kolem. Viděl krásný, útulný pokoj.Všude čisto a v krbu praskal oheň, co zahnal všechny vzpomínky na vlhkost a chlad bažiny u řeky. Nechápal nic.

Pak se nad něj sklonila Tvář - usměvavá tvář s hnědým plnovousem a se stovkami smíchem vytvořených vrásek kolem modrých, jasných očí.

"To jsme rádi," ozval se neznámý, ,,že už jsi vzhůru! Snídaně je připravená a má žena čeká, až jí představím hosta!". "Ale jsem já to nezdvořák! Ani jsem se nepředstavil - říkjí mi Tom, Tom Bombadil."

"Já..." sotva znatelně ze sebe vypravil zmatený a udivený (a hladový) hobit, "jsem taky Tom...Tomba Červík, z Východní čtvrtky."

"Jmenovec!", úsměv hostitele se ještě víc rozšířil. "Tím spíš mně musíš vysvětlit, co někdo jako ty dělá v půlce noci ve Hvozdu a ještě se koupe v Opletnici?" pověděl ten zvláštní muž a v koutcích úst mu jemně zacukalo.

"To je těžké. Vsadil jsem se s kamarády z Rádovska, že," začal vyprávět pookřávající půlčík, ale daleko se nedostal.

"Aha!" nenechal ho domluvit tajemný zachránce. "Pak začínám chápat tvé výkřiky ze spaní - ne, neboj se, nic tajného jsem neslyšel!" usmál se Bombadil hobitově úleku. "Jen něco o protivné práci, hlíně, dřevě, zimě... pořád dokola!

A pak něco o touze po dobrodružství a vyrovnání se někomu... teď už chápu."

A náhle ztišeným hlasem ještě jakoby pro sebe dodal: "No a taky jsi říkal něco, co mě u hobita překvapilo, cosi o cestě, daleko do světa... Máš to možná v krvi, ale tebe cesta daleká, Tome nejspíš nečeká!" pousmál se muž.

"Pojď ale už ke snídani," promluvil opět nahlas, "trochu si chci s tebou popovídat o zemi a slunci, trávě a dešti. Rád bych ti ukázal, jak je to důležité, stát nohama na pevné zemi a nebát se mít ruce od hlíny!"

A jeho oči - staré, svěží, modré oči se znovu sevřely ve vějířku usměvavých vrásek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama