Soumrak severu: Do ticha

5. července 2017 v 23:59 | Jeremiáš |  Próza

Skřet ryčel krvežíznivým vzrušením a řítil se přímo k němu. Jeho rezaté sekery, pokryté směsí tuhnoucích tělních tekutin a bláta, protínaly vzduch.

Staldo s bušícím srdcem natáhl tětivu.

"Zdechneš, červe!" kvičel netvor. Od hobita ho dělilo jen několik posledních kroků.

Klid. Zadrž dech.

Miř na hlavu.

Tětiva zadrnčela, šíp sykl a zajel skřetovi přímo do krku. Ten padl na zem a začal se chrčivě dusit vlastní černou krví.

"Staldo!"

Půlčík se otočil a krev mu ztuhla v žilách.

Jasně jsem ti řekl, že za mnou nemáš chodit!

Zahodil luk, zvedl ze země svůj štít a rozběhl se k Měchalovi. Mladší hobit se s vypětím všech sil bránil úderům mohutného skřetího válečníka, ale bylo jasné, že to už dlouho nevydrží.

Staldo vykřikl, aby k sobě přitáhl nepřítelovu pozornost.

Netvor trhl hlavou a jeho rudá, přimhouřená očka se roztáhla v překvapení.

Pak do něj půlčík vrazil.

Skřet byl vyšší, mohutnější a silnější, jenomže hobit se do úderu položil celou svou vahou. Oba protivníci se poroučeli k zemi a rána odmrštila netvora o několik stop zpátky.

Měchal vyděšeně zíral.

Ruce se mu chvěly únavou.

Staldo se začal hrabat na nohy a koutkem oka zahlédl, že se už vzpamatoval i jeho nepřítel opodál. Střelil zoufalý pohled po Měchalovi.

Slíbil jsem, že nedopustím, aby se ti něco stalo.

"Utíkej!"

Mladší půlčík se nenechal dvakrát pobízet.

Vzal nohy na ramena a prchal zpět k zalesněnému vršku, který dosud drželi hobití lučištníci.

Ne nadlouho. Ne, pokud nepřivedu pomoc.

Staldo se obrátil k velkému skřetovi.

A tenhle mi stojí v cestě.

Ohavná bytost pohrdlivě nakrčila pysky a odhalila ostré, polámané zuby. Z hrdla se jí dralo hluboké, takřka neslyšitelné vrčení.
Hobit tasil krátký meč arnorské výroby. Stejně jako jeho štít ho kdysi ve šťastnějších dobách nosil nějaký mladý šlechtic.

Pod přilbou se potil, chladné čůrky mu stékaly po čele a štípaly jej v očích.

Skřet se ohnal palcátem a vyštípl z lakovaného dřeva několik třísek.

Staldo tak tak udržel štít v ruce a zmohl se jen na chabý protiúder, který sklouzl po kovových kroužcích protivníkovy zbroje.
Netvor vyštěkl kletbu, chňapl svou zbraň oběma rukama a udeřil znovu.

Hobit zavrávoral a málem uklouzl na rozryté zemi.

Skřet využil jeho potíží a vrhl se do útoku - bušil do Staldovy obrany jako rozhněvaný kovář a nedovolil mu ani na chvíli vydechnout.

Nakonec půlčíkovi podrazil nohy a rozpřáhl se k poslednímu úderu.

Tak takhle to končí, blesklo Staldovi hlavou.

Ozvalo se mlasknutí a ze skřetova levého ramene rázem trčel šíp.

Měchal sklonil luk.

Ty máš být pryč!

Namísto úlevy naplnil hobita vztek.

Vyskočil na nohy a odklonil chabý pokus o útok, na který se zmohl jeho šokovaný nepřítel. Širokým obloukem se rozmáchl štítem a třískl netvora zespodu do brady.

Skřet zavrávoral a vyprskl krev.

Staldovi to nestačilo.

Znovu se ohnal a rozdrtil zrůdě kolenní čéšku. Druhou rukou jí pak zarazil špičku meče do nechráněného stehna. Skřet se svalil jako podťatý.

Hobit se rychle ohlédl.

Co tady ještě děláš?

"Běž!" zařval na Měchala ze všech zbývajících sil.

Mladší půlčík zaváhal.

Zaúpění skřeta opět odvedlo Staldovi pozornost. Nestvůra se snažila palcátem odehnat svého menšího nepřítele, ten se ale nehodlal tak snadno vzdát své výhody.

Arnorský meč se mihl jako blesk, odťaté prsty prolétly vzduchem a zbraň vyklouzla skřetovi ze zakrvácené ruky.

Další ránu už hobit vedl na nechráněné hrdlo.

"Chci bojovat!"

Měchalovi se během té chvíle nějak podařilo doběhnout až ke Staldovi a teď mu podával upuštěný luk. Toulec měl starší hobit pořád na zádech, takže musel jeho přítel použít šíp z čerstvé mrtvoly opodál.

"Dal jsem tvé matce své slovo, že tě udržím naživu," vypravil ze sebe Staldo, jakmile popadl dech. "Vrať se zpátky k ostatním. Přivedu posily."

Dal jsem tvé sestře své slovo.

Chvíli to vypadalo, že Měchal bude protestovat, ale varovný pohled ho včas umlčel. Rozběhl se přes bitevní pláň zpátky k zelenému kopci, odkud hobití lučištníci kontrolovali široké okolí a drželi značnou část blížícího se levého křídla angmarského vojska v šachu.

Zpět do práce.

Staldo se rozeběhl k postupujícím oddílům. Přes pláň se blížily pravidelné čtverce těžce vyzbrojené gondorské pěchoty doplněné elfími bojovníky z Lindonu a roztroušenými hloučky přeživších mužů z Arthedainu. Dosud se střetly pouze předvoje armád Západu a Angmaru, ale to se již brzy změní.

***

"Mistře půlčíku!"

"Můj pane Círdane."

Stalda upřený pohled elfových očí nepřestával znepokojovat.

"Chápu, že se blíží bitva a času je málo, lučištníci na jižním kopci ale budou potřebovat pomoc. Skřeti i horalé se už několikrát pokusili o zteč. Docházejí nám síly i zásoby šípů."

"Rozumím, mistře půlčíku. Nemohu však nikoho postrádat. Král Eärnur mi svěřil všechnu svou pěchotu, abych zadržel prvotní nápor angmarských pluků. Sám vede své jezdce oklikou přes sever, aby udeřil na naše nepřátele, když to nebudou očekávat. Bude-li nás provázet přízeň Valar, rozprášíme voje Černokněžného krále dříve, než vyjdou hvězdy naší paní Elbereth."

Možná, ale do Kraje se potom už žádný z hobitů nevrátí.

"Máme tu vůz plný pytlů se šípy. Můžete se jej pokusit dovézt svým spolubojovníkům, ale buďte opatrný. Oddíly Angmaru už se šikují a mohli by vás během cesty napadnout."

Círdan na hobita kývl a otočil se, aby vydal rozkazy svým pobočníkům.

Skvělé. Staldo loupl okem po hnědákovi, který táhl důkladně naložený povoz. My si asi moc rozumět nebudeme.

Doufám, že umíš aspoň rychle běhat.

***

"Prr! Zpomal, ty splašená herko!" Hobit přitáhl otěže. Země byla místy ještě podmočená ze včerejšího deště a hladká dřevěná kola po kluzkém povrchu sjížděla.

Srdce mu svíralo znepokojení. Krátký rozhovor s Círdanem a naděje, která se zračila v elfových očích, Staldovi dodala kuráž, ale teď byl znovu uprostřed země nikoho a před jeho zraky se černaly nesčetné hordy skřetů, muži z rhudaurských vrchů křičeli své hrdelní písně a tu a tam se nad ostatní bojovníky tyčila silueta jeskynního obra. Ocelové srdce pak tvořily vyrovnané řady disciplinovaných, nebojácných Černých Númenorejců.

Arthedainští vyprávěli Staldovi nesčetné příběhy o těchto zrádcích vznešené západní krve. Stačila vzpomínka na některé z nich a přeběhl mu mráz po zádech.

A oni přicházejí. Blíží se ke kopečku, který brání jenom sebranka špatně vyzbrojených, vyděšených hobitů.

Ta myšlenka donutila půlčíka opět koně popohnat.

Povoz se začal konečně šplhat do srázu a Staldo zalapal po dechu. Teprve teď si všiml předsunutého oddílu skřetích lučištníků, kteří se blížili k vršku ze strany.

Za chvíli mě budou mít na dostřel.

"Jeď, herko!" pokusil se ještě jednou neobratně povzbudit nebohé zvíře. "Jeď!"

Nasměroval vůz k příkopu, který vedl z lesa skrz stráň. Za šťastnějších časů jím arthedainští dřevorubci pravděpodobně tahali poražené kmeny stromů, nyní ale mohl posloužit jako skrýš před šípy skřetích střelců.

Někteří netvoři už ale Stalda zpozorovali a hobit si uvědomil, že to nestihne.

Zaslechl úsečný příkaz a pak lučištníci pod kopcem založili střely do tětiv. Zvedli své zbraně tak, aby zasypali vůz obloukem. Mohly jich být klidně skoro dvě stovky.

Půlčík naprázdno polkl.

Pak se černý mrak vznesl do vzduchu, kde na okamžik zdánlivě zamrzl v čase. Potom se s bzučením svalil přímo na povoz.
Staldo trhl otěžemi, ale katastrofě už zabránit nestihl.

Ucítil ostrou bolest v rameni.

Několik cvaknutí, jak šípy pršely na dřevo.

Zaržání, v němž se odrážela bolest.

Náhle letěl vzduchem.

Dopadl a málem si vyrazil dech. Za jeho zády praskalo zpřelámané dřevo.

V hlavě mu zvonilo a útroby svírala panika.

Zasáhli mě!

Teplá krev prosakovala vycpávanou zbrojí. Hobit s heknutím přelomil dřík šípu a pokusil se uklidnit.

Není to hluboká rána. Budu žít.

Kdovíproč mu to na náladě moc nepřidalo.

Rozhlédl se.

Ležel v příkopě, ke kterému původně mířil. Stačilo by několik sekund a povoz by zmizel skřetům z očí. I lesík, v němž se ostatní hobiti hotovili k obraně, měl na dosah ruky.

Vůz ležel zborcený kousek opodál, jedno kolo úplně rozdrcené a sama základní konstrukce zpřelámaná. Vaky se šípy se válely úplně všude - když koně zasáhly skřetí střely, strhl povoz nejspíš po bahně rovnou do příkopu, a přitom uvízl pod jeho troskami. Hnědák dosud žil a vydával děsivé zvuky naplněné utrpením, které Stalda drásaly zevnitř.

Další život zmařený kvůli mé neopatrnosti.

Tasil meč, dopotácel se ke zvířeti a přeťal mu krční tepnu. Kůň sebou ještě chvíli škubal, než z něj docela vyprchal život.

Hobitovi se při tom pohledu udělalo špatně a vyzvracel se do blátem prosáklé trávy.

Znovu k němu dolehl hrdelní křik skřetů, kteří se hotovili k útoku na lesík.

Staldo, seber se, přikázal si. Potřebují ty šípy. Teď hned.

Sáhl po nejbližším vaku a přehodil si ho přes ramena. Sykl, když ho znovu bodla čerstvá rána. Ještě jeden. Vycenil zuby bolestí, když se natáhl po druhém pytli.

Krok. A další.

Nejdříve nejistým, potom však stále rychlejším tempem se vydal příkopem do kopce. Svah jej bezpečně skryl před nepřátelskýma očima. Stačil by kousek.

Konečně se dopotácel mezi stromy.

"Staldo!" uslyšel Měchalův hlas. Mladší hobit k němu přiběhl a převzal zásobu šípů.

"Zabili mi koně po cestě," vypravil ze sebe Staldo. "Kryje mě příkop. Vrátím se a přinesu další."

Měchal zaváhal. "Potřebujeme střelivo, to ano. Jinak se dlouho neudržíme. Ale pokud se má někdo vydat zpátky, měl bych to být já. Jsi zraněný."

Dám na něj pozor, ať se stane cokoli.

"Ne!" řekl Staldo. "Ty ještě můžeš střílet."

Ukázal palcem na své nezraněné rameno. "Každá zdravá ruka se počítá."

Nečekal na Měchalovu odpověď a rozhodným krokem vyrazil zpátky do příkopu. Držel se při zemi, aby ho náhodou nezmerčil nějaký skřet, přestože mu to působilo jisté obtíže.

Po chvíli dorazil zpátky k vozu a naložil si na záda další vaky. Štiplavý pot mu stékal po tvářích a každé špatné došlápnutí ho donutilo vyheknout.

Tentokrát od něj šípy převzal hobit, kterého si pamatoval jen podle tváře. "Docházejí rychleji, než je stačíš nosit. Někdo by měl jít s tebou."

Staldo zakroutil hlavou. "Zvládnu to. Vezmu jich víc."

Nevšímal si ustaraného pohledu druhého půlčíka a opět se vydal k vozu. Zřetelně slyšel dunění stovek okovaných bot, jak se po druhé straně kopce šplhaly angmarské oddíly. Zemřeme tady. Všichni zemřeme, uvědomil si.

Ale nestaral se o to. Naložil si na záda jeden vak, druhý a potom třetí. Udělal několik kroků, nohy mu podklouzly a tvrdá zem mu vylétla vstříc.

Vyškrábal se zpátky na nohy a znovu sáhl po pytlích. Krok. A další.

"Vystačí to?"

"Na chvíli."

"Seženu jich víc."

Tupá, pulzující bolest v rameni.

Jeden, druhý, třetí pytel. Krok. A další.

"Zabili Murka a Kudrnu, ale odrazili jsme je…"

Popadnout, zvednout. Pokolikáté už vlastně?

Krok. Další.

Rozervaný pytel, šípy trčící do všech stran.

Stáhnout opaskem, hodit na záda.

Krok.

Zatmělo se mu před očima. Krev prosakovala už skoro celým rukávem.

"Jdu s tebou."

"Ne. Je jich už jen šest. Potom si odpočinu."

A další.

"Kde je gondorská jízda?"

"Musí dorazit každou chvíli!"

"Budeme potřebovat každý šíp, pokud se máme udržet!"

"Už je tady!"

Staldo se zkusil utřít kusem látky, ale jenom si rozmazal krev a špínu po obličeji. Hlava se mu točila a nohy se třásly vysílením.
"U vozu zbývají poslední tři."

"Buď opatrný. Skřeti se nás pokoušejí obejít."

Neohrabaně přikývl a odpotácel se zpátky do příkopu, zatímco se ostatní hobiti rozběhli rozdat nové střelivo spolubojovníkům. Ještě předtím ale narychlo přehlédl viditelný úsek bojiště.

Círdanova pěchota je příliš roztažená a stojí proti přesile. Skřeti a horalé nejspíš brzy prolomí řady. Potom bude po bitvě.

Skoro po čtyřech se doplazil k vozu. Nohy se mu stále častěji podlamovaly a před očima tančily mžitky. Natáhl se po prvním pytli - a strnul.

Řítila se k němu horda skřetů.

Jak se ztratil v myšlenkách a návalu únavy, úplně ji přehlédl. Nejspíš ji také skryl ohyb příkopu. Tak či onak, blížili se rychle. Příliš rychle, než aby jim mohl utéct.

Zašmátral po meči, ale pak si uvědomil, že svým opaskem převázal pytel se šípy a zbraň nechal ležet opodál.

Rozhlédl se, ale nikde čepel neviděl.

Za zády zaslechl křik.

Dva tucty hobitů s meči, oštěpy a štíty se řítily přímo proti skřetí hordě. Půlčíci běželi po hřebeni, takže netvory napadnou svrchu, čímž dorovnají výškový rozdíl. I tak to byl sebevražedný útok bez nejmenší naděje na úspěch.

Tak zoufale ty šípy potřebují, uvědomil si. Chtějí mi získat čas.

Srdce se mu sevřelo, když mezi hobity spatřil Měchala.

"Ne! Vrať se!" zařval z posledních sil. Kdyby se útočící půlčíci ještě teď otočili, možná by se ještě stihli dostat zpět do lesíka.

"Tak moc chce jít s vámi," řekla Litovka. "Otec o tom samozřejmě nechce ani slyšet, ale nedokáže ho zastavit."

Konečně uviděl svůj meč, napůl skrytý v rozryté zemi. Dvěma skoky byl u něj a vyprostil jej z pochvy. Možná, možná ho ještě může zachránit…

"Měchal je statečný, ale příliš horkokrevný. Prosím, Staldo…"

Věděl, že to nemůže udělat. Nic by nezměnil a všichni zbývající půlčíci v lesíku by mohli zemřít. Promrhal by tím velkorysou oběť.

"Prosím, přiveď mi mého malého bratra v pořádku zpátky."

Pustil meč. Zbraň se zařinčením dopadla mezi kameny.

Naložil si na záda jeden pytel, potom druhý a nakonec třetí.

Byla to ta nejtěžší věc, kterou v životě udělal, a vyčerpání s tím nemělo nic společného.

Zklamal jsem ji.

Každý výkřik, každé zapraštění a každý vítězný řev skřeta za jeho zády se mu zaryl hluboko do srdce.

Ne. Zdradil jsem ji.

Udělal krok, a pak další, ale blažená bolest ho nepoctila svou otupující přítomností.

Kdybych nebyl tak tvrdohlavý, všechny pytle už mohly být bezpečně v lesíku.

Hromová rána roztříštila něčí štít a zlomyslný smích nějakého netvora se rozlehl po okolí.

Zazněl roh, čistě, hlasitě a jasně.

Staldo se dopotácel ke prvnímu křoví na vrcholu kopce, kde od něj pytle převzal netrpělivý lukostřelec. Boj za jeho zády už utichl, ale hobit se neodvažoval ohlédnout.

Místo toho vyšplhal těch posledních pár kroků nad příkop, sesunul se do sedu a rozhlédl se. Vůbec nedbal, že je přímo uprostřed země nikoho a všude okolo sviští zbloudilé šípy.

Gondor přijel.

Jezdci se valili přes pláň jako ocelový příboj. Jejich rohy duněly a světlo se odráželo od nablýskaných přileb a tasených čepelí. Praporce s Bílým stromem se třepotaly ve větru a sám Eärnur vedl pod královskou vlajkou celý útok. Po jeho pravici jel kdosi povědomý, muž zahalený v šedém, jehož rysy ale Staldo nedokázal na tu dálku rozeznat. Skřeti a horalé se pokoušeli kvapně sešikovat k obraně, ale bylo zřejmé, že to nestihnou. Mnozí už se dali na útěk.

Tu zvedl šedě oděný jezdec levou ruku a napřáhl ji přímo před sebe.

Potemnělou plání šlehl paprsek bělostného světla.

Neuspořádané oddíly Angmaru zakolísaly a železné kladivo Gondoru na ně dopadlo.

A tím hromovým úderem se cosi hluboko uvnitř Staldova srdce zlomilo.

Udělal krok.

Přišli v noci. Křičeli hrdelními hlasy. V očích se jim rudě odrážely plameny pochodní. Jen mžitky, prchavé záblesky, když s ním matka utíkala nočním hvozdem.

Další.

"Zůstaň tady. Nevylézej, zůstaň schovaný."

Krok.

"Přijdu si pro tebe."

Další.

"Slibuju."

Ramenem mu prolétla další vlna bolesti, ale hobit ji ignoroval. Rozběhl se.

"Která rodina dosvědčí pravdivost tvých slov?"

Uslyšel ryk za svými zády, ale nestaral se o něj. Řítil se ke skřetí armádě beze zbraně a bez plánu. Letěl.

"Dnes jsi riskoval naši dobrou pověst."

Klopýtl a upadl.

Vykřikl bolestí, ale hned se zase sápal na nohy. Jako rozmazané stíny se kolem něj míhali útočící hobití lučištníci, kteří s tasenými zbraněmi sbíhali kopec vstříc nepříteli.

"Dám na něj pozor."

Nadechl se.

"Ať se stane cokoli."

***

"A tak to skončilo, Gandalfe. Angmar byl poražen." Staldo zakroutil prošedivělou hlavou. "Zdá se to už tak dávno."

Čaroděj se usmál a přijal kouřící šálek čaje. "Děkuji, paní Litkovko."

Usrkl si.

"Teprve později jste mi pověděl, jak se Černokněžný král hotovil k poslednímu odporu, než dojela přislíbená jízda knížete Glorfindela. Jak se střetl s Ëarnurem a kopí gondorského panovníka roztříštilo železnou korunu. Jak se potom kůň splašil a Angmarský pán se smál. Jak se v ješitném vládci probudila zášť."

"Byly to velké roky před temným časem," přiznal Gandalf. "Moc říše zla na Severu byla zlomena, ale stejně tak padl Arnor. Gondor je nyní bez krále a moc lidí ze Západu se opět ztenčila. Přesto si myslím, že ze vší té bědy přeci jen vzešlo něco dobrého. Máte teď nový život a nové jméno. Jméno, které připomíná váš statečný čin."

"Není kdovíjak vznešené," usmál se Staldo. "A já už jsem starý. Dokonce doufám, že už mě nikdy nepotká žádné dobrodružství."

Čaroděj dopil svůj nápoj.

"Budu doufat s vámi. Rád jsem zavzpomínal na staré časy a čeká mě dlouhá cesta. Budu muset vyrazit."

Litkovka se nadechla, jako by chtěla starého muže přemlouvat, ale Staldo jenom nakrčil obočí. Věděl, že se Gandalf zadržet nenechá.

"Vždy u nás budete mít otevřené dveře," řekla nakonec místo toho. "I u našich dětí. Naše nová rodina nikdy nezapomene uvítat Šedého poutníka."

Čaroděj sebral zpoza věšáku svou hůl a otevřel kulaté dveře nory dokořán. "A já se do vaší domoviny pokaždé rád vrátím, paní Pytlíková."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Neklan Neklan | 19. července 2017 v 21:59 | Reagovat

Výborná povídka a věru v mnohém dost překvapivá. Zajímavá teorie o praotci vážené a spořádané rodiny. Jo, takhle nějak to klidně mohlo být. Díky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama