Téma měsíce května: Vrátili se domů

Soumrak severu: Ledová ruka

7. června 2017 v 16:00 | Jeremiáš |  Próza

Vítr skučel za okny a kapky zuřivě pleskaly na prastarých vitrážích.

Duněl hrom. Nad městem zuřila bouře a zvuky blesků se mísily s rachotem balvanů, které přes hradby metaly obléhací stroje. Z ulic do trůnního sálu tlumeně doléhaly výkřiky hrůzy, mísící se s hrdelním skandováním skřetů.

Všude panoval shon.



Kapitán křičel na své vojáky, aby zaujali obranné postavení před hlavními vraty. Jiní bojovníci se snažili dotlačit ke dveřím těžké hodovní lavice. Skupina půlčíků s luky se krčila za převráceným stolem jako za provizorní barikádou. Očima nervózně těkali po sále.

Nejstarší z nich vstal a pomalu přešel k nejbližšímu oknu. U něj stál osamělý muž ostře řezaných rysů a hleděl do tmy venku, z níž tu a tam vyšlehl hladový plamen.

To skřeti zapalovali domy. Jejich krutá, násilná nátura si libovala ve všemožném ničení a nezastavil ji dokonce ani silný déšť.

"Vaše Veličenstvo," začal opatrně hobit.

"Město je ztraceno."

Králův hlas zněl tiše, ale téměř klidně. Půlčík si však dobře všiml bolesti, která poznamenala jeho rysy.

"Město je ztraceno!"

Panovník byl zvyklý velet, a tak jeho slova zaduněla celým sálem. Všechen ruch okamžitě utichl a unavení bojovníci k němu obrátili své tváře.

"Nemá cenu plýtvat životy pro zdejší poklady," přelétl král očima stříbrné nádobí, rozházené po zemi. "Ani pro zdejší mrtvé."

Nedokázal se ale donutit, aby pohlédl směrem ke hrobkám svého rodu. Ztráta manželky ho i po letech stále pálila.

"Můj králi," vypravil ze sebe očividně otřesený kapitán. "Máme nechat ty ohavné stvůry znesvětit naše sídla? Ať zaplatí krví za každý krok!"

Panovník se nadechl k odpovědi, když tu se v sále zničehonic zvedl průvan.

Plameny pochodní se zatřepotaly a zhasly.

Hala se ponořila do stínu.

Král tasil meč a obezřetně vykročil k vratům. Vojáci se shlukli okolo něj.

"Cítíte ten chlad?" řekl kapitán a trhl sebou, když se jeho slova proměnila v obláček páry.

Vytřeštil oči.

"Je tady."

Na dveřích naskákal jinovatka.

Vojáci, kteří stáli nejblíž, ucukli.

"Ve jménu Angmaru, otevřete," pronesl zpoza vrat tichý, ale výhružný hlas.

Potom zmrzlé panty s jasným zazvoněním praskly a roztříštily se. Veřeje udeřily o kamennou podlahu.

A do sálu vstoupil on.

Černokněžný král.

Jeho vysokou postavu halil od hlavy až k patě černý háv. Pod záhyby se chladně leskla zbroj a na kápi stažené tak, že skrývala celý obličej, spočívala prostá špičatá koruna z věky zmatněného železa. Vojáci na ni zírali s rostoucím zděšením.

Pán Angmaru vykročil.

Jeho dlouhý meč opsal široký oblouk a krev vytryskla, když se strachem paralyzovaný bojovník ani nepokusil úder odrazit.
Ze dveří se zároveň vyhrnuli po zuby ozbrojení horalé.

"Ústup! Braňte se!"

Lidský král věděl, že je jakákoli snaha o odpor předem odsouzena k neúspěchu. Jeho osobní strážci se jej snažili dostat do bezpečí, panovník ale vzdoroval.

Nechtěl opustit muže, kteří pro něj umírali.

Kapitán jeho stráže zkřížil meč s Černokněžným králem. Ten však mávl svým pláštěm a bojovníci zakolísali.

Srdce jim sevřel mrazivý pařát strachu a angmarský vládce se prosekával jejich řadami jako pochmurný žnec.

Tasil dýku a morgulská čepel se výhružně zaleskla.

"Můj králi!" vykřikl varování hobit, který si zbraně povšiml, ale bylo už příliš pozdě.

Prokletá dýka prosvištěla místností, našla mezeru v králově zbroji a zaryla se mu hluboko do těla.

***

Arvedui se s výkřikem probudil.

Ohmatal si místo, kam jej ve snu zasáhla zbraň Černokněžného krále. Po nějakém zranění nebylo ani památky, pokožka mu ale připadala na dotek podivně studená. Přikrývka sklouzla z ramen a závan vzduchu probral krále bez království z posledních zbytků spánkové otupělosti.

Byl to jen sen.

Všiml si, že ho pozoruje Staldo.

"Mistře půlčíku," oslovil ho. "Jak dlouho jsem spal?"

Hobit pohlédl skrze nedaleký východ z jeskyně na tmavnoucí nebe. Slunce se pomalu sklánělo k západu.

"Sotva několik hodin, Vaše Veličenstvo. Přitom potřebujete mnohem více odpočinku. Celou noc jste byl na nohou."

"Měli jsme se stáhnout do Lindonu, jako všichni ostatní," panovník se oblékl do kožichu, který mu dali Lossothové. "Teď to vím. Prsty Černokněžného krále dosáhnou až do zátoky Forochel."

"Kladete si za vinu Kaltmirovu smrt?" půlčík nakrčil obočí. "Sám si zvolil svůj osud."

Poddal se beznaději. Vstal a odešel do tmy, do ledové bouře.

"Udělal jste vše, co bylo ve vašich silách. Více, než by kdokoli mohl očekávat," naléhal Staldo. "Měl byste si odpočinout. Od sněžných lidí nám nehrozí žádné nebezpečí."

Arvedui zavrtěl hlavou. "Pokaždé, když ulehnu, vstanu znavenější. Černokněžný král dokáže vnést zoufalství do srdcí mých mužů, k tomu mému však není o nic shovívavější. Znovu po mě hodil svou morgulskou dýku, mistře půlčíku. A tentokrát zasáhl svůj cíl."

Staldo sebou při těch slovech trhnul. Ruka mu mimoděk zalétla k levému rameni.

Arvedui si hobitova pohybu všiml.

"Některé rány se nikdy zcela nezhojí," řekl. "Ne, pokud je způsobila zbraň plná té nejhlubší zášti. A já zase jakživ nebudu schopen oplatit váš statečný čin."

"Ruce krále jsou ruce uzdravitele," zamumlal Staldo. "Můj lid vděčí Dúnadanům za mnoho. Za víc, než si zpravidla uvědomuje. Jsem rád, že jsem dostal příležitost alespoň zčásti pomoc oplatit."

"Když tví lučištníci pochodovali hlavní branou Fornostu, vítali je posměváčci a pochybovači," řekl král. "Splatili jste všechny dluhy, které jste kdy mohli mít vůči koruně, vrchovatou měrou. Ale ani chrabrost hobitů, ani uzdravující moc panovníka tentokrát nestačily. Možná až přijde jiný čas a jiný příběh, ale bojím se, že tento věk skončí pod příkrovem temnoty."

Po stěnách, osvětlených zapadajícím sluncem, se roztančily stíny. Do jeskyně vběhl arthedainský voják, očividně rozrušený.

"Vaše Veličenstvo!" zastavil se, aby popadl dech.

"Co se děje?" Okamžik nejistoty pominul, v králově tváři se opět zračil klid a sebeovládání.

"Loď…" vypravil ze sebe voják. "Loď z Lindonu. Círdanovi mořeplavci pro nás přijeli."

Valar budiž pochváleni.

"Ať se to dozví náčelník Lossothů. Nastal čas rozloučit se," řekl Arvedui.

Staldo vyčkal, až voják zmizí z doslechu. "Loď, Vaše Veličenstvo?"

Král na něj pohlédl s lehkým pobavením.

"Čelil jste smrtonosnému vládci Angmaru, mistře půlčíku. Opravdu se tolik bojíte vody?"

"Budu vás samozřejmě následovat, kamkoli se vydáte," ujistil ho hobit.

Ale Arvedui zakroutil hlavou. "Morgulská dýka je vražedná zbraň a vy dosud nejste zcela zdráv. Většina mých mužů by už dávno zahynula, kdyby se ocitli na vašem místě. I pouhé škrábnutí, které jste utržil, bývá smrtonosné. Zůstanete u Lossothů, dokud se zcela neuzdravíte."

Staldo chtěl protestovat, ale král už odcházel z jeskyně. Do pohybů se mu během rozhovoru zjevně vrátila síla a ráznost.

Hobit vstal a sykl, když se ozvala rána v jeho rameni. Pokud mu nemělo být dovoleno následovat panovníka Arthedainu, aspoň nebude chybět při jeho odjezdu.

***

Arnorští uprchlíci povstali, obrátili se k západu a elfí námořníci z Lindonu následovali jejich příkladu. Staldo se otočil také, přestože zvláštnímu zvyku Dúnadanů nikdy zcela neporozuměl. Západ neznamenal pro hobity nic víc ani nic méně než kterákoli jiná strana.

Svět velkých lidí mu málokdy připadal tak vzdálený a nepochopitelný.

Chvíli všichni jen mlčky stáli. Potom se Arvedui otočil a pokynul ostatním, aby se posadili.

"Náš velkorysý hostiteli," oslovil potom náčelníka Lossothů v protějším čele dlouhého stolu, "nadešel čas, abychom naposledy společně hodovali pod tvou střechou."

Zarostlý muž se králi neobratně uklonil.

"Za kuropění opustíme tento dům a vydáme se na jih do války."

Staldo vytřeštil oči. Podobné prohlášení rozhodně nečekal.

Válka je prohraná. Černokněžný král zvítězil. Moc Arthedainu byla zlomena.

Přelétl pohledem přítomné muže a četl v jejich tvářích stejné překvapení. Zaskočeně se tvářili dokonce i elfové, byť rychle skryli své pocity za kamenné tváře.

Arvedui rozhlalil svůj plášť a pozdvihl cosi v natažených rukou.

"Hle, Vidoucí kámen! V hodině nouze a velké temnoty jsem volal o pomoc a má žádost byla vyslyšena. Velká flotila našich bratrů z Gondoru se blíží k severním břehům. Již brzy změří muži Západu opět síly s pánem Angmaru a mrazivý stín, který tak dlouho ležel na našich srdcích, se rozplyne! Aurë entuluva!"

"Aurë entuluva!" zahřměla hromová odpověď.

Muži vstávali a bušili pěstmi do stolu. V očích se jim leskla znovu nabytá hrdost a klouby jim bělaly, když obemykali prsty okolo ohmataných rukojetí mečů, aby je tasili na pozdrav.

"Aurë entuluva!"

Den zase přijde!

Staldovi přeběhl mráz po zádech. Ta slova slyšel mnohokrát.

Jen málokterý z mužů Arthedainu si neopakoval ve dnech smutku a bezpráví příběh Húrina Thaliona, Hobit jej slyšel během posledních měsíců snad tucetkrát, ale zbídačení bojovníci vypravěči přesto vždy znovu naslouchali. Bez dechu.

Dychtivě.

Půlčíkovy oči opět vyhledaly elfy.

Nerozumí tomu o nic lépe než já, uvědomil si s překvapením. Blednou a ztrácejí se. Strávili na této zemi celé věky a už v nich nezůstal prostor pro horlivost mládí.

Král opět skryl kámen a jeho muži se pomalu uklidnili.

Když se posadil i poslední z nich, vstal od stolu vůdce Lossothů. Širokými zády zastínil oheň, který dohoříval za jeho zády a vrhl do místnosti svůj dlouhý stín.

"Nevstupuj na tu mořskou obludu," pronesl ke králi hrdelním hlasem, v němž zazníval těžký přízvuk. Mají-li námořníci potravu a jiné věci, které potřebujeme, ať nám je přinesou a můžete tu zůstat, dokud Černokněžný král neodejde domů." Naklonil se nad stůl a jeho slova se změnila v sotva slyšitelný chrapot, který přesto zřetelně zněl nenadálým tichem.

"V létě totiž jeho moc slábne, teď je však jeho dech smrtonosný a jeho studená paže je dlouhá."

Staldo se na své nízké stoličce zavrtěl, když si všiml, že králova ruka znovu míří k levému rameni.

Tentokrát zasáhl svůj cíl, vytanula hobitovi na mysli panovníkova slova.

"Děkuji ti za dobře míněnou radu, příteli," řekl nakonec Arvedui. "Nemohu však čekat. Ne, dokud v síních Fornostu mají své pelechy skřeti a jejich pochmurný vládce nosí svou železnou korunu." Sundal si ale svůj prsten a podržel ho tak, aby na něj všichni dobře viděli. "Toto je věc, jejíž cenu nemůžeš vyčíslit, jen pro samu její starobylost."

Přešel síň a vložil šperk do náčelníkovy váhající dlaně.

"Nemá žádnou moc, jen úctu, ve které ji chovají ti, kdo milují můj rod. Nepomůže ti, ale budeš-li kdy v nouzi, mí příbuzní ji vykoupí velkým množstvím všeho, po čem zatoužíš."

S těmi slovy se král odebral zpět k hodovní tabuli a hostina na rozloučenou začala. Jak se tmavá zimní noc pomalu proměňovala v pošmourný den, muži vstali od stolu a počali nakládat svůj skrovný majetek na elfskou loď. Círdanovi námořníci mezitím chystali plavidlo k vyplutí, zatímco Lossothové přípravy jenom mlčky sledovali.

Velká gesta a slavné dary, napadlo půlčíka. Čím může přispět jeden jediný hobit?

Vše bylo konečně připraveno k vyplutí. Arvedui osobně dohlédl na poslední přípravy a jako poslední se vydal ke člunu, který ho měl dopravit na loď.

"Můj králi," dodal si Staldo odvahy a naposledy ho oslovil. "Pokud skutečně přichází válka, budete potřebovat každou ruku. Přísahám, že hobiti opět stanou po boku mužů Západu."

"Ze všech chrabrých obyvatel mé říše," řekl pomalu Arvedui. "Jsou Krajané ti nejvěrnější. Kdo by se toho nadál, v časech ohně a války?"

"Není to oheň, kterého bychom se měli bát," sebral Staldo všechnu zbylou kuráž. "Ale chlad. Nenastupujte na tu loď. Prosím."

"Raději přetrpím všechen mráz zimního moře, než abych čelil tomu, který řeže srdce mužů," pohlédl na něj král vážně. "Jsem král Arthedainu. Pokud mám být skutečně poslední, jak napovídá mé jméno, nebudu se krčit před tímto osudem, jakkoli temným. Vždyť den zase přijde."

S těmi slovy usedl do člunu a veslaři se dali do práce. Plavidlo se rychle blížilo k velké lodi, kotvící v zátoce. Brzy se do jejích plachet opřel vítr a Staldo mohl jenom sledovat, jak mizí za obzorem. Na nebi se mezitím nakupila ocelově šedá oblaka a vzdálené dunění hobitovi připomenulo den, kdy Černokněžný král vstoupil do Fornostu.

A morgulskou dýku.

Rána ho začala znovu pobolívat a ruku mu sevřel chlad, který nevycházel ze vzduchu ani z mrazivých vod.

Lossothové za jeho zády počali ukazovat k západu a rozrušeně spolu hovořili vlastním jazykem. Staldo jim nerozuměl ani slovo, a přesto dobře věděl, co říkají.

Přichází bouře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Neklan Neklan | 8. června 2017 v 21:47 | Reagovat

Húm, dlouho očekávaná povídka. :-D
Díky za ni.
Trochu jsem se zarazil nad výroky, které jsem četl už u Aredhel (http://aredhelbila.blog.cz/1705/snadnejsi-cesta-povidka-inspirovana-dodatky-k-navratu-krale) ale zjistil jsem, že jsou "tradiční".
Popravdě se mi Aredhelina verze příběhu líbí více, ale kdo ví, jak to tenkrát opravdu bylo. A líbí/nelíbí je kategorizace příliš subjektivní.
Jo a dík za Thaliona.

2 drozd drozd | 9. června 2017 v 12:25 | Reagovat

Já neumím být nějak kritický,spíš moje komentáře můžou vyznívat až Grímovsky podlézavě,což mně po zpětném čtení někdy i  děsí...

Ale jako paralelní a doplňující příběh Aredhel zpracovaného tématu se mi to prostě líbí.
Působivé-zvlášť Černokněžný král.

3 Jeremiáš Jeremiáš | Středa v 20:40 | Reagovat

[1]: Tak dlouho očekávaná? Já ani nevěděl, že to Irith někomu prozradila... :D je vždy těžké dostát očekáváním. Musím zahanbeně přiznat, že jsem Aredhelinu povídku až dodneška nečetl -- nebyl to můj jediný rest, ale určitě jeden z největších. Každopádně perspektivě jedné ze Sněžných žen nemůžu konkurovat... ani bych nechtěl.

Ledová ruka má především představit hrdinu, jehož cesta bude pokračovat už dnes a pak ještě jednou za dva týdny. Přesunout pozornost od rámujícího příběhu velkého krále a jeho skomírající země k hobitovi.

Každopádně díky za komentář, snad stejně jako Thalion potěší i zbývající odkazy v příběhu. :-)

[2]: Díky. Říkal jsem si, že by si král Angmaru zasloužil po své naprosto bezvýznamné roli ve filmovém Hobitovi nějakou resuscitaci ;-)

4 Neklan Neklan | Čtvrtek v 10:44 | Reagovat

[3]:Někde to zaznělo (ent ví kde)...(přátelit se s hobity je svým způsobem nebezpečné :-D)
Promiň za to srovnávání, je to trochu, jako bych po vychutnaném konceru Beethovena prohlásil něco ve smyslu: "ale stejně mám radši Bacha." Turdus má pravdu. :-D A každý vypráví jak umí, třeba i drozd časem zacvrliká, což? ;-)

Rest - zajímavé, měl jsem za to, že Aredhelin příběh znáš. :-) Pak ale padá jakékoli podezření, žes "opisoval" (tedy od někoho jiného, než od samotného Tolkiena, což je v podstatě nutnost). :-)

Fajn, že příběh pokračuje. Po zkušenosti z Anekronů (mimochodem k velké škodě zrušených, tak doufám, že příběhy jsou někde zálohované) jsem tušil, že pokračování přijde, ač to nebylo nikde výslovně řečeno a naznačovala to jen forma nadpisu.

Díky za odkazy v pokračování. G. trochu vylekal, přeci jen potkat velkého jezdce potmě, není nic přijemného ani v Kraji (nebo možná právě v Kraji), ale zvláštní klobouk je dostatečně uklidňující (i když potmě nejde rozeznat jeho (modrá) barva). :-) Fakt by mě zajímalo, jestli z Gandalfa opravdu vždycky vyzařoval takový pokoj na ty, kdo ho potkali.

Já osobně si cením více Thalionovy resuscitace, než černokněžníkovy. :-D

Jo, taky jsem uvažoval nad morgkulskou dýkou - při čtení PP by jeden nabyl dojmu, že je nějak úzce spjata s Minas Morgul a tudíž by to nefungovalo (časově), ale díval jsem se, že ty dva názvy na sobě nemusí být závislé. A nůž se rozpadl až v rukou (Froda? nebo Aragorna?), do té doby ale mohl klidně fungovat a odkdy to taky neřeší. :-D Tfuj! Zákeřné zbraně.

A ještě jedno rýpnutí si neodpustím, ale charakter pověstí těchto příběhů mu naštěstí láme hrot.
Zdá se mi, že se nám množí hobiti navrátivší se z bitvy o Fornost. Ačkoli se dá v pramenech číst: "(Krajané)Na pomoc králi (Arveduimu) poslali nějaké lučištníky, kteří se nikdy nevrátili;..."
Ehm, inu ovšem... Staldo? Radda? (http://mittalmar.blog.cz/1705/tri-sliby)
Pardon, to bylo jen takové zlomyslné rétorické cvičení. :-D

Dík, že Jiskérky ještě žhnou!

5 Jeremiáš Jeremiáš | Čtvrtek v 22:56 | Reagovat

[4]: V pořádku, jsem rád za názor. Prameny jsem se snažil pročíst důkladně a na větu o nenavrátivštích se lučištnících jsem narazil, usoudil jsem ale, že jeden snadno unikne pozornosti ;-)

Oba Anekrony jsou zazálohované, můžu je soukromě poskytnout, pokud to půjde nějak technicky zařídit, přímo zveřejňovat jejich obsah prozatím nechci. Ještě nevím, co s těmi stovkami článků přesně udělám :-)

Jinak díky za odkaz na Aredhelinu povídku, Gondorského semenáčku jsem se neúčastnil, takže mě naneštěstí dosud minula.

6 Neklan Neklan | Pátek v 10:44 | Reagovat

[5]::-D Když dva usoudí totéž, ještě to neznamená totéž. :-D No v pohodě: "... s jedním, či se dvěma..." by ještě nemusel být problém, ale až takových jednotlivců bude rota, bude se to špatně uvádět do souladu s Appendixem A. :-D

To zní jako zvěst o dochované knihovně (z Atlantidy) nebo Gondolinu. :-D Čili vcelku příjemně.

Rádo se stalo! Já jsem se náhodou nachomýtl u rozprav o almanaších, tak jsem měl tu čest ještě před publikováním na blogu. (Další z dlouho očekávaných...)
A co tento ročník, plánuješ?

7 Jeremiáš Jeremiáš | Pátek v 15:24 | Reagovat

[6]: Neplánuji. Fanfikci už moc nepíšu a nestíhám ani ostatní soutěže kvůli svým dalším projektům a fakt bych nechtěl posílat nějakou rychlokvašku. Může se to ještě změnit, ale nerad bych (zase) něco naplano sliboval. :-|

8 Neklan Neklan | Sobota v 23:56 | Reagovat

[7]: Hmm, škoda, zvaž to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama