Téma měsíce května: Vrátili se domů

Sedm kluků a pes - V

28. června 2017 v 21:52 | Jana Kopečková - Pažoutová |  Próza
Pátá kapitola.


Psisko roste přímo před očima. Nevím, jestli je to po těch naloupených salámech, i doma toho sežere, že se nestačím divit. Obden chodíme nakupovat. Hlavu už má výš nad zemí než Caranthir a dosahuje velikosti menšího poníka. Nabývá hmotnosti a objemu nebývalou rychlostí: je to první pes, kterého jsem kdy měla doma, ale něco mi říká, že normální štěně dospívá pomaleji. Co nám to ten Oromë podstrčil za potvoru?

"Vezmeš mě zítra k strýčkovi Nolofinwëmu?" zeptá se při večeři neočekávaně Celegorm Maedhrose. Všichni jsme tím zaskočení, Maglor se div neudusí soustem.

"Proč?" diví se nejstarší bratr. Vím, že je rád, když má u strýce svůj klid.

Celegorm se chvíli vytáčí, než z něj vyleze, že potřebuje dílnu. Náhlý zájem o řemeslo je u něj stejně neočekávaný jako dříve předpokládaný zájem o návštěvy příbuzných. Alespoň pro mne. Někdo jiný o tom zjevně ví víc.

"Tak to uděláš, Tyelko?!" zajásají dvojčata obě naráz a zvedají hlavy od rozrýpané kaše. "A svezeš nás pak? Jo? Slíbil jsi to!"

"Ambarussar! Něco jste slíbili vy mně!" střílí po nich Celegorm výhružným pohledem.

"Jasně, to si pamatujeme," bezelstně přikyvuje Amrod. "Ne před mámou."

Ajajaj. Hrozně nemám ráda slova ne před mámou.

"Tyelko, jestli je to zas nějaká nepravost… Víš dobře, jaký máme už teď vroubek u Finwëho," zvedám se.

"Ne, mami, vážně ne, na mou duši, na psí uši!" drbe Huana mezi těma zmíněnýma ušima a dává mu olíznout lžíci. Pes po ní chňapne, Celegorm cukne, kaše vylítne ke stropu a Amrod s Amrasem se můžou zbláznit smíchy. Vážně jim stačí málo.

"Už žádná propagace Melkora?"

"To já nikdy! A vůbec, to byla jenom legrace."

"Děsná," šklebí se kysele Maedhros. To on poslouchal Finwëho kázání, ne jeho praštění bratři. Nejstarší to vždycky schytá nejvíc, jakkoliv je v hříšku nevinně.

"A vezmeš mě?" vrací se Celegorm k původnímu tématu.

"Tak řekni proč!"

"Až pak," šeptá jeho bratr spiklenecky. "Prosím prosím prosím!"

"No tak dobře," vzdává se Maedhros soustředěnému nátlaku. "Vem ale na vědomí, že když něco vyvedeš, strýček nás vyhodí, a jestli nás vyhodí, tak tě přetrhnu jak hada."

"No prosím tě?!" naduje Celegorm pohoršeně tváře. "Co já bych mohl vyvést?"

Tak to já bych zase třebas věděla.

Mohla bych mu návštěvu cizí dílny prostě zakázat, ale představa, že se uličníka na celý den zbavím, je příliš lákavá. Tak ať si jdou.

"A vezmem Huana," navrhne v té chvíli.

Beru zpět: tudy cesta nevede.

"Zbláznil ses!?" vyhrknu zároveň s Maedhrosem. Koukneme se po sobě, koutky úst mu cukají a obočí má přísně stažené - něčím mi hrozně připomíná svého otce.

"No tak ne," couvá Celegorm.

"Dal jsi mu dneska vůbec žrát?" zajímám se. "Že je celý žhavý po té kaši," ukazuju na psisko, které předníma nohama stojí na stole a snaží se vylízat z Celegormovy misky zbytky.

"Ale mami, dneska byl na řadě Kuruo!"

"Já ho krmit nemůžu!" zavříská jeho mladší bratr. "Vždyť jsem ti to říkal milionkrát! On na mě u toho vždycky skáče!"

Neřekla bych "skáče" - je to spíš určitá forma úplného zavalení. Jako všichni mí synové, i Huan se snaží vydobýt si lepší pozici v hierarchii naší smečky. A nebere si přitom moc velké servítky. Prostě zapadl do rodiny.

"Turkafinwë Tyelkormo, čí je to pes?" nadhazuju přísně.

"No…"

"Dělat s ním lumpárny, na to tě užije! Ale nakrmit ho, vyčesat mu srst, vytahat klíšťata, zašít mu deku, to se ti nechce, viď?"

Vypadá jako vtělená otázka. Neví snad ještě pořád o tom, že se zvířatům musí dávat žrát? Hádám, že to by ve svém věku a po tolika měsících, co máme doma štěně, už uhodnout mohl.

"Víte co, pánové?" obracím se na své syny. "Jdu spát. A jestli psisko zase z hladu něco vyvede, tak si mě nepřejte."

Jak řeknu, tak udělám. Fëanor má na mne špatný vliv i ve své trvalé nepřítomnosti.

Když se ráno vzbudím a dojdu do kuchyně, najdu tam připravené sendviče a mezi nimi vzkaz naškrábaný Maedhrosovým lajdáckým písmem:

"Chce vyrobit sedlo. Vrátíme se večer. M. + T."

Sedlo? To mi připadá vcelku neškodné, takže starosti pouštím z hlavy, alespoň co se týče eventuální zkázy Fingolfinovy dílny/domu/celé ulice i s přilehlým okolím.

Vlkodav je na verandě, což je pro jednou skvělá zpráva - nemusím se bát, kam šel zase loupit. Nežral, to je poněkud horší, ale napravitelné. Naberu do misky maso a zeleninu od včerejška a otevřu mu dveře do zahrady. Pak sedím na schodech a tupě se dívám na zelenající se stromy, dokud, značně pozdě, nesjedou dolů po schodech (zase po zadku) dvojčata s Curufinem a nedožadují se mé pozornosti. Kdo ví, kdy šli včera spát, když jsem nedohlížela. Pokud to tedy bylo včera a ne až dneska.

Den ubíhá překvapivě hladce. Ukazuju Ambarussům písmena, nejde jim to. Cvičím s Curufinem násobilku, to je ještě beznadějnější. Kontroluju, jestli se Caranthir naučil tu dlouhou báseň o stvoření Stromů - neudělal to. Odchytit Maglora se mi nepovede: sedí v zahradě na vrbě nad jezírkem, hraje celé hodiny a vůbec nevnímá, co se mu říká. Opravdu nutně potřebujeme domácího učitele dřív, než se tímhle způsobem zblázním. K tomu musím vařit, není zbytí, protože kromě nepřítomného Maedhrose nikdo v domě kuchařskému umění neholduje. Po obědě jdeme nakupovat a u toho venčíme Huana, takže se mohu osobně postarat, aby nic nevyvedl, nic neukradl a nic nepočůral. Je to čím dál těžší, zběsile tahá a já za ním vlaju jako papírový drak. Naštěstí nepotkáme žádné známé.

Po návratu si jdou kluci se psem hrát do zahrady, já si sednu do křesla v síni a prostě odpadnu.

V tom polospánku - kdo ví, jak dlouho to trvá: že bych už opravdu vykročila na stejnou cestu jako Míriel? To snad raději ne… - neslyším nikoho přicházet, ale přeci jenom se mi zdá, jako by v dálce někdo špital:

"Pšt! Nevzbuď ji! Skoro mám dojem, že by se to mámě nelíbilo!"

"Nekaz legraci, Maitimo! Slíbil jsem to."

"Dvojčatům! Vy jste se hledali, až jste se našli. Mně se to mimochodem taky nelíbí. Chudák zvíře…"

"Jenom si zajezdíme, hned zase půjdeme…"

Hlasy se vytratí a já spím, jako když mě do vody hodí.

O něco později mě vzbudí štěkání a takový vřískot, že je to i na poměry naší domácnosti nestandardní. Zvednu se z křesla a cestou ke dveřím si protírám oči. Jeden je chvilku nehlídá, a hned lítají v nějakém průšvihu, myslím si. Vykročím na zahradu.

Zděšeně se zastavím na schodech od verandy, když spatřím tu scénu.

Lítá především Huan. Ne v průšvihu, ale po zahradě sem tam, zmateně jak kapka vody v rozpáleném oleji. Co chvíli se ohlídne, chňapne čelistmi po řemenech, které má na sobě navlečené. A nejenom po řemenech.

Na hřbetě mu vlaje Amrod - nebo možná Amras, v té rychlosti to s určitostí nerozpoznám - a křičí, jako by ho na nože brali, prsty jedné ruky zaklesnuté do dlouhých bílých chlupů, zatímco druhou se snaží přidržet vlajícího psího ucha.

Za psem uhání Maglor a Celegorm. Jsem v šoku, protože náš mladý umělec je bez hudebního nástroje. Takže je to tedy opravdu zlé. Caranthir a Curufin se ani nepokoušejí, oba sedí na jabloni spolehlivě z dosahu honičky a snaží se zůstat neviditelní.

"Huane, Huane, stůj!" hysterčí Celegorm. "Ke mně, k noze, ty vobludo chlupatá, praštěná, úplně pitomá!"

Rozvášněný pes pochopitelně nic. Jenom na chviličku přibrzdí u stromu, podrbe se o něj bokem, vyválí se na zemi pod ním, jako by se chtěl překulit přes hřbet (což pochopitelně nejde, s nájemníkem na něm), a než k němu kluci doběhnou, už zase metelí pryč. Dvojče na jeho zádech skučí a brečí, zatíná ruce do srsti. Pro všechny Valar, jak to, že už ho psisko dávno nesetřáslo?

Situace je vážná. Opravdu vážná. Když pes a jeho nešťastný jezdec proletí blízko mě, vidím, jak je Amrod - opravdu Amrod, ne jeho bratr, nespletla jsem se - vyděšený, obličej má odřený, oblečení roztrhané.

Rozběhnu se a v běhu prohledávám kapsy. Psí suchary? Zbytečné, kvůli těm se nebude Huan namáhat, a jako na potvoru nemám po ruce ani kousek masa.

"Huane!" křiknu sama, co nejhlubším hlasem, aby věděl, že nežertuju. "Ke mně!"

Hmátnu po něm, když zase běží kolem, ale v pěstech mi ulpí jenom pár světlých chlupů.

"Mami! Mami mami mami!" zakvílí Amrod. "Pomoc!"

Někdo sem přibíhá z druhé strany zahrady, nemám čas se po něm ohlédnout, jak se snažím skočit po psovi a zachránit dítě. Jsem už proti Huanovi lehká váha, takže mě odmrští stranou a ani mu to nedá moc práce. Nejsem si najednou jistá, jestli tuhle honičku ještě bere jako zábavu, nebo nějaký druh lovu.

"Zatrolení blázni, co jste to zas vyvedli?" zahuláká za mnou Maedhros. Byl to on, kdo se sem přihnal od jezírka. Jednou rukou mi pomáhá na nohy, druhou k sobě tiskne Amrase, který mu visí na krku a vzlyká. Rezavé vlasy má dítě plné kuliček svízele, za tunikou kusy utrhaných kopřiv a obličej od čela po bradu pokrytý vyrážkou, zrovna jako holé paže.

Nejstarší syn mi vzápětí svého nejmladšího bratříčka strčí do náruče, Amras se ke mně přilepí, hlavu mi zaboří do ramene a pláče. Tisknu ho k sobě a celá se třesu, nohy mám jako z vosku. Och Valar, přeci mě teď neopustíte, přeci nedopustíte, aby se mému děťátku něco stalo, přece to nedovolíte… Klopýtnu pozadu a upadnu na schody, neschopná pohybu.

Maedhros se otáčí a žene ne za psem, ale proti němu, zatímco jeho dva bratři zvíře pořád ještě nahánějí zezadu. Amrod už přestal vřeštět, vyděšeně poulí oči, pusu má otevřenou, ale nevyjde z ní ani zvuk.

První pokus se nepovede: těsně před Maedhrosem mění psisko směr a znovu chňape otevřenou tlamou svému jezdci po noze. Teď vidím, v čem je problém: dítě má kolem kotníku omotané řemínky visící z…

No ano. Takovéhle skvělé sedlo se tedy Celegorm dnes ráno vypravil vyrábět. Námo Soudce, jestli tohle přežije, tak ho vlastnoručně zaškrtím. A Maedhrose taky. Všech sedm pitomců jednoho po druhém, a toho čokla ze všech nejdřív…

Vlkodav zase kříží cestu mému nejstaršímu synovi, celý splašený. A nejspíš stejně vyděšený jako my ostatní.

"Huane! Huane, stůj!" dělá Maedhros totéž, co já před chvílí, ale k tomu ještě něco navíc. Když se pes zase pokusí uhnout, skočí po něm. Nenatáhne jako já ruce a nesnaží se ho chytit za obojek, ale opravdu po něm natvrdo ze strany hupsne. Upadnou všichni tři: mladý muž, psisko i jeho malý jezdec, který zase najde hlas a vyvřískne hrůzou. Maedhros rychle strká kolena pod sebe a vší silou tlačí psí hlavu k zemi.

"Co to bylo? Co je to?! Poslechni! Poslechni, co říkám!" řve Huanovi přímo do ucha. Vlkodav se zmítá, ale nemá šanci, Maedhros je nejenom vysoký, ale i od otce vycepovaný prací v dílně, něco vydrží a strachem se jeho síla ještě znásobila. Amrod křičí o pomoc a Maglor s Celegormem, kteří doběhli k té hromadě, se ho snaží vysvobodit z řemínků. Hrozně bych se chtěla zvednout a jít jim na pomoc, ale nedokážu to.

Dítě je konečně volné, starší ho vytahují zpod psího těla a Huan začíná kňučet, teď už tiskne hlavu k zemi sám od sebe. Maedhros pouští jeho šíji, zvedá se ztěžka na nohy, bere bratříčka od Maglora a tiskne ho k sobě. Amrod křečovitě vzlyká, Amras v mé náruči taky. Vlastně pláčeme všichni, co jsme tady.
Dvojčata jsou obě potlučená, Amras celý popálený od kopřiv, Amrod do krve odřený a od ramen po kotníky pokrytý odrolenou kůrou, jak s ním Huan smýkal o kmeny stromů. Noha, která mu zůstala vespod, když jeho bratr prchajícího psa zastavil, ho bolí, ale když ho prohmatávám, nenajdu nic zlomeného ani vykloubeného. Zato modřiny už se pěkně nalévají. Ten bude zítra vypadat. Pokousaný ovšem není ani jeden, pes po nich možná chňapal, aby se jich zbavil, ale vážně to nemyslel.
A už je tady taky. Šťouchá do mě čumákem, v hubě drží za přeřezané řemínky kožené sedlo, jako by mi ho nabízel, a kouká se na mne stejně jako mí synové tak často: Já nic, já za nic nemůžu. To oni.
"Zmiz," vzlykám. "Zmiz, potvoro. Už tě nechci nikdy vidět."
"To není jeho vina, mami," ozve se zkroušeně Maedhros, který pořád ještě drží na klíně Amroda, sedí teď vedle mě na schodech a vypadá tak otřeseně, jako se já cítím. Snad se s tím psiskem na mě domluvili nebo co.
"S tebou si to taky ještě vyřídím," syčím. "Aspoň ty bys už měl mít rozum. A ty, Tyelkormo, pěkně půjdeš s prosíkem za Oromëm a toho psa mu vrátíš, rozuměl jsi? Nestaráš se o něj, co by se za nehet vlezlo, a ještě spolu vymýšlíte takovéhle blázniviny. Ambarussa se mohl zabít!"
"To přeci nejde!" zděsí to mého třetího syna. "Jít za Valou a… Ne, mami, prosím tě, ne! Huan za to vážně nemůže, to všechno já. Přísahám, opravdu, on to nechtěl."
"Tak mi tedy konečně řekněte, co jste to vyváděli," hladím po vlasech Amrase a vybírám mu z kučer přilepený svízel. Pomalu se přestávám klepat a on už jenom občas křečovitě vzlykne a tiskne mi hlavu na prsa. "Tys věděl, co tvůj bratr chystá?" obracím se na svého nejstaršího.
"Pak už věděl," klopí oči. "Chtěl pomoci s tím sedlem."
"A ty?" dívám se přísně na Maglora a on také zapíchne pohled do hlíny mezi svýma nohama.
"Všichni jsme to věděli," řekne Maedhros poctivě. "Nenapadlo nás, že by to mohlo být nebezpečné. Ambarussar si mysleli, že bude legrace projet se na psovi. On je tak velký, že v Tirionu kdekdo žertoval, jak si k němu máme pořídit sedlo."
"No a?"
Slova se chopí Celegorm jako majitel toho jezdeckého zvířete a hlavní strůjce téhle katastrofy:
"Tak jsem ho udělal, to sedlo. Koňské se nehodilo tvarem a Ambarussar měli strach zkusit to bez něj a bez třmenů. Kuruo mi ho pomohl navrhnout a nakreslit…"
I on??? ohlížím se po Curufinovi na jabloni. Tak malý, a už tak praštěný? Ten kluk bude jednou postrach, zrovna jako jeho otec.
"A dál?" pobízím provinilce.
"No, Huanovi se to moc nelíbilo. Dali jsme mu postroj a sedlo a on ho chtěl sundat nebo shodit. Kousal řemínky, válel se a vůbec…"
"Čím dál tím líp," povídám. Dívají se na mě vyděšeně jako králíčci na hada.
"No a Ambarussa řekl, že to nevadí a že to zkusí. Že je to jako poník a na poníkovi už jezdil."
Pravda. Na poníkovi jezdila dvojčata po zahradě, zatímco ho Fëanor vodil za uzdu a já jsem šla vedle nich, abych je chytila, kdyby se některé rozhodlo sletět.
"Tak jsme ho vysadili do sedla…" zarazí se Celegorm.
"A?"
"A Huanovi se to zas nelíbilo," zašeptá skoro neslyšně.
"Bylo to žůžo," ozve se Curufin, který nepozorovaně slezl i se zbývajícím bratrem ze stromu a připojil se k nám. Ostatní na něj zírají tak, že kdyby pohledy zabíjely, už by se tu bezduše válel. "Huan vyrazil a házel zadkem, jako když tuhle vlítnul do bodláků, a Ambarussa ječel jak zjednaný. A pak ho setřepal za jezírkem do těch kopřiv u plotu a Ambarussa vyváděl…"
"Připadá ti to zábavné, Kurufinwë Atarinkë Feanárione?" použiju naschvál celé jeho jméno, aby věděl, že jde do tuhého. Naštěstí má dost rozumu nebo alespoň pudu sebezáchovy, aby sklapl. Kdyby ne, na mou duši bych ho do těch kopřiv osobně odtáhla a vyválela.
Kluci kajícně mlčí a já se přísně dívám z jednoho na druhého.
"Pak Maitimo vlezl pro Ambarussu, vytáhl ho z roští a prohlížel, jestli si něco neudělal," odhodlá se po chvíli Celegorm. Dívá se do země a polyká konce slov. "A řekl nám, ať už těch hloupostí necháme, že už to stačilo. Ať odvedeme Huana dovnitř a sundáme z něj ty postroje…"
"Pokračuj," vybídnu ho. "To přece není konec."
"Ambarussa…" zajíkne se Celegorm, "…teda druhý Ambarussa, když jsme došli k domu… řekl…, že Ambarussa je nešika a on že by to zvládl jako nic. Tak jsme ho taky vysadili a on nám nařídil, ať mu omotáme kolem nohou řemínky od sedla, aby ho Huan nemohl tak snadno shodit."
Je to definitivní: neměla jsem dvojčata pojmenovávat stejně. Musela jsem asi mít nějakou slabší chvilku, když jsem to dělala.
"Dál?"
"A Huanovi se to nelíbilo…" opakuje do třetice. Nemůžu si pomoci, abych nespekulovala, jestli jsou mí synové tak šílení po Fëanorovi nebo po mně. Vždycky jsem si připadala celkem normální - vypovídá to o něčem? "Museli jsme ho držet ze všech sil a pěkně na nás vrčel…"
"Takže když to shrnu," řeknu, když si to přeberu, "vás pět neuvěřitelně inteligentních a prakticky dospělých mužů, jak si o sobě myslíte, se řídilo geniálním plánem, který vymyslela dvě odrostlá batolata. Nenechali jste si poradit od toho nejchytřejšího v okolí, což bylo shodou okolností půlroční štěně. Ani jednoho nenapadlo, že je to nebetyčná blbost, která skončí v lepším případě modřinami, v horším vážným úrazem, a v každém tím, že následujících sto let myjete nádobí a uklízíte dům, že se bude lesknout jako zrcadlo, vy. Já vážně nemám slov."
A doopravdy nemám. Oni taky ne. Naštěstí mlčí i Huan, který se na mě dívá stejně zkormouceně jako synové a snaží se Amrasovi v mé náruči olízat pupínky od kopřiv z nohou.
"Ty ovšem ne, Huane," obrátím se na něj. "Ty jsi jediný, kdo jasně řekl, že takové hlouposti dělat nebude."
Vyplázne jazyk a zavrtí ocasem, jako že všemu rozumí. A svým způsobem nejspíš rozumí víc než ti mí uličníci. Amrod a Amras už se vzpamatovali a snaží se Maedhrosovi a mně vykroutit z objetí.
"Mami, a my taky ne, že jo? Taky nemusíme uklízet, viď že ne?" ozve se Amrod poněkud zmateně. Asi se spoléhá na to, že se potloukl víc než jeho bratr a tudíž ho taky víc lituju. "My to ani neumíme…"
"Jen se neboj, Ambarusso," usměju se sladce. "Za sto let praxe v tom budeš mistr světa." Vstávám. "A začneme tím, že se vy dva vydrbete kartáčem a tím nejkousavějším mýdlem."
"Mami, to není fér!"
Zvedám prst a on zmlkne, přeci jenom má máslo na hlavě. Rozhlížím se. Maedhros je pořád ještě červený jako jeho vlasy, Celegorm rozpačitě drbe psa, jenom Maglorovi už zjevně otrnulo. Všimnu si, jak si ukazuje na prstech - počítá slabiky. Věci se vracejí do normálu.
"O tom by byla super balada," ozve se, když si všimne mého pohledu. Na jedné ruce drží vztyčený palec, ukazovák a prostředník a druhou má roztaženou celou, jako by do ní chytal múzu - takže to bude verš na osm. "Pojmenuju ji Ambarussar a pes. Bude to hit."
"Ambarussar a pes?" čapnu ho za černý cop a vytáhnu za něj na nohy. "Řekla bych, že bys to měl rozšířit o další hlavní postavy: Sedm lotrů a pes? Sedm cvoků a pes?!"
"Mami, nás to vážně, vážně hrozně mrzí…" pustí všechny své prstové slabiky a obejme mě. "Přísahám, že už to víckrát…"
Položím mu dlaň na rty a zadržím, co chtěl říci.
"Nepřísahej, Makalaurë. Nikdy nepřísahej, když u toho nepřemýšlíš. Abys toho pak nelitoval." Slzy už mi oschly. Usměju se a přitisknu si toho svého chlapce k srdci: "Sedm kluků a pes. Tak to nazvi. A ne že to bude nějaká tragédie."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dominika Dominika | Web | 29. června 2017 v 13:14 | Reagovat

Pěkné a zajímavé.....

2 Alassatie Alassatie | 29. června 2017 v 16:04 | Reagovat

"Nepřísahej, Makalaurë. Nikdy nepřísahej, když u toho nepřemýšlíš. Abys toho pak nelitoval."
To je zkrátka přesné. Kéž by Fëanorejský slavík maminku poslechl... Ale co se dá dělat, minulost nezměníš.
Fantastická povídka, máš úžasný talent! Strašně se těším, jakpak to dopadne :-) . A copak Nerdanel svému drahému choti řekne, až se konečně uráčí vylézt :-D

3 Jana Jana | Pátek v 9:42 | Reagovat

Díky za čtení a komentáře, potěšily :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama