Sedm kluků a pes - IV

14. června 2017 v 6:27 | Jana Kopečková - Pažoutová |  Próza
Čtvrtá část a jsme za půlkou.


Začátek léta.

Polovina Tirionu se přesouvá do Alqualondë, jakkoliv je letošek chladnější než jiné roky. Hrozně by mě zajímalo, jaké faktory ve Valinoru mohou ovlivňovat počasí, když Stromy svítí a svítí s neztenčenou intenzitou, den co den stejně. Nejspíš nějaké vzdušné proudění. Mohl by to vědět Rúmil, to je takový místní všeználek. Nebo někdo z Teleri, ti zase nejlíp rozumí takovým věcem, jako je voda a vítr.

Když mluvíme o vodě a o Teleri…

Pozvu na návštěvu Eärwen. Letos zůstala její rodina kvůli nemluvněti na léto tady.

Mám docela ráda obě manželky svých švagrů (pološvagrů, zavrčel by Fëanor, kdyby tu ovšem byl), ale ji víc. Je to bytost praktická, věcná a prostá, a přitom se s ní jeden nenudí. A hlavně, není tak posedlá uklízením a dodržováním všech vnějších znaků našeho společenského postavení jako Anairë, takže mne neuvádí do rozpaků, když si prohlíží chaos mé domácnosti. Asi je to dané tím, že na rozdíl od Fingolfinovy manželky už se narodila jako princezna; nemusí si dennodenně dokazovat, že jí je. Lišíme se od sebe jako Laurelin od Telperionu: kde já jsem oheň, ona je voda. A nemyslím to obrazně: ona i vypadá jako mořská vlna s krajkovou čepičkou pěny nahoře: stříbrné vlasy, stříbrné šperky a šaty obvykle v modré nebo zelené barvě.

Dnes je také v bledě modré, nemluvně má v nosítku na hrudi. Marně si snažím vybavit, jaké dali chlapečkovi jméno. Prostředního syna vede za ruku, může být o něco starší než dvojčata, a nejstaršího, přibližně v Curufinově věku, má v patách. Slušná úroda na to, jak krátce jsou s Finarfinem svoji. Všechny tři děti se vyvedly po otci, vlasy mají jako zralé obilí a Finrod, prvorozený, se zřejmě potatil i v jiných věcech: přišel s nosem zabořeným v knížce. Divím se, jak vůbec může vidět na cestu.

Přivítáme se a jdeme do zahrady, kde se můj třetí syn marně pokouší naučit Huana základní poslušnosti a většina mých zbývajících zlatíček se oba snaží rozptylovat. Daří se jim to podstatně víc než Celegormovi: psisko si dělá, co se mu zamane, skáče hned na jednoho, hned na druhého, Maglora kouše do harfy, dvojčata do nohou a Celegorm se může zbláznit. Maedhros, který by to šílenství snad dokázal ukočírovat, je pryč, ráno zas říkal něco o studiu a já jsem dělala, že mu to věřím.

Usazujeme se do zahradní besídky, nalévám návštěvě čaj. Angrod, Finarfinův druhý syn, kouká po dvojčatech, a jakmile matka pustí jeho ruku, už je z altánu venku. Finrod kromě pozdravu ještě ani na okamžik neodvrátil pozornost od stránek knihy. Říkám si v duchu, že bych měla našeho Curufinka taky přimět, aby začal využívat pracně nabyté gramotnosti.

"Copak to čteš?" ptám se zdvořile, že bych se inspirovala. Co já vím, jaká je teď k dostání dětská literatura, Maedhros a Maglor byli poslední, kdo o podobné kratochvíle jevili alespoň jakýs takýs zájem. Eärwen se zatváří podivně a ten malý rozumbrada konečně zvedne oči a podává mi svazek. Nechce se mi věřit, na co se dívám.

"Nepravidelnosti v syntaxi staroelfských jazyků?" dostanu ze sebe s vypětím všech sil. "Co to propána je?"

"Syntax? Teto, to je větosloví, víš. Obor lingvistiky. Rúmil zkoumal, jak se v jazyce po odchodu Eldar od Cuiviénenu…" začne mi bezelstně vykládat dítě a já sebou div neseknu.

"Ingoldo, teta ví, co je to syntax," přerušuje ho Eärwen, která vypadá, že se brzo sesype v záchvatu smíchu. "Nechceš mi to tady nechat a jít si hrát s ostatními?"

"Když mě to tak hrozně zajímá!" Zjevně další beznadějný případ.

"Víš co, dej to sem a upaluj. Chtěl jsi vidět pejska, ne?"

Dá to sem a upaluje, Eärwen strčí tu příšernost do kabely a natáhne se pro čaj.

"No jo," poznamená a pokrčí rameny. "Celý Arafinwë."

Sedím, ani se nehnu. To jsem si myslela, že mí synové jsou nejpraštěnější děti v Tirionu. Asi chvíli potrvá, než se ze ztráty iluzí vzpamatuju. Takže se tiše dívám, jak si Eärwen posazuje do klína svou nejmladší ratolest, stejně světlovlasou jako její sourozenci. Může mít tak půl roku, ještě neumí mluvit, ale kouká na mě takovým způsobem, že je mi jasné, že rozumí úplně všemu.

"Jak se vlastně jmenuje?" ptám se. Vážně bych to měla vědět. Vážně bych měla. A nevím.

"Jeho otec ho pojmenoval Ambaráto. Já mu říkám Aikanár," řekne a vyčítavě zvedne obočí. "Zvali jsme vás na essecarmë, Nerdanel. Tvůj muž nám ani nevzkázal, že nepřijdete. Dostali jste vůbec ten vzkaz?"

"Jestli ano, tak já jsem ho neviděla. Vážně mě to mrzí…" začnu se omlouvat. Jednou Fëanora za tu jeho neomalenost vážně někdo zabije. Doufám, že to nebudu já.

"Nic neříkej, je mi to jasné," usměje se koutkem úst. Ví, jak se věci mají, a nějak se s tím na rozdíl ode mne smířila. Každá jiná švagrová by mě nejspíš poslala, kam patřím (patříme?).

"Kde vůbec máš Fëanára?" zeptá se.

"V dílně," vrčím. "Když si pomyslím, jak mi imponovalo, jak je pracovitý a vynalézavý…"

"Muži. Kluci!" směje se naplno. "Na mou duši, jestli někdy budeme mít ještě čtvrté dítě, tak jedině holčičku. Víš, jak já bych chtěla doma někoho sladkého a roztomilého, koho bych mohla oblíkat do hezkých šatiček, šít mu na panenky a netrnout strachy, kdy zase spadne někde ze stromu nebo z lodi?"

"Findaráto mi připadá, že není ten typ."

"Nerdanel, každý, kdo nosí kalhoty, je ten typ." Zamyslí se, přikousne si spodní ret. "Nebo myslíš," dodá znepokojeně, "že princové z Finwëho domu holčičku udělat neumějí?"

Takhle jsem se na problém nikdy nedívala, ale co když na tom něco je? Od tří Finwëho synů tu máme prozatím sedm našich, dva Fingolfinovy a tři Finarfinovy potomky, a všecko jsou to kluci. Prapodivná statistika.

Hulákání dětí se nějak proměnilo. Dvojčata vřískají hlasitěji než předtím. Připadá mi, že slyším i nějaké šplouchání.

"Co je to tam?" vykouknu z altánu. Jsou někde na druhé straně zahrady - ovšem kromě Maglora, který sedí na schodech od verandy a cvičí stupnice. V žádném případě na mladší nedohlíží, jak jsem doufala.

Na zavolání se přižene Finrod. Z těch mých to samozřejmě žádného nenapadlo. Rukávy má zmáčené až k loktům a copy rozpletené, na nose bláto. V tom se musel nakazit od těch zdejších raubířů.

"Co tam vyvádíte?" řekne Eärwen. Ani se nezvedne od stolu a dívá se, jak její nejmladší ocucává lžičku, kterou ukořistil z čajového hrníčku.

"Angaráto spadl do jezírka," informuje nás Finrod.

"A vytáhli jste ho?"

"Proč?" podiví se. "Vždyť umí plavat, mami." Pravda, Finarfinioni jsou poloviční delfíni, to je známá věc. Ovšem nějak mi to celé připomíná tu scénu se šroubovákem. Jaký otec, takový syn, zjevně.

S Eärwen to ani nehne. Vypadá to, že dovedla mateřskou odolnost k naprosté dokonalosti. Mohla bych se od ní učit.

"Je docela chladno a asi má na sobě šaty, ne?" nadhodím.

"Huan má taky chlupy a je tam s ním, teto. Nikomu to nevadí. On ho tam shodil."

Kdo koho, to jsem nepochopila. Tohle vypadá na nějakou nepravidelnost v syntaxi moderní quenijštiny. Možná by si Finrod měl příště sehnat nějakou knížku na tohle téma.

"Můžeme mít taky psa?" obrací se na Eärwen. Chvála všem Valar, že Oromë už stačil rozdat zbylá štěňata.

"Máš rybičky," dostane se mu odpovědi.

Dítě rozhodí rukama.

"Mami, akvárium, to je věda. Pozorování, etologie. Pes by byl na zábavu."

Zase se mi dělá nějak mdlo.

"Víš co, Ingoldo?" vzdává to Eärwen. "Jdi vytáhnout bratra z jezírka, vypůjčte si od Ambarussů a Kurua nějaké suché šaty a o psovi si večer popovídej s otcem, ano?" A když její syn odběhne, řekne mi: "Arafinwë naštěstí nemá psy rád. Strčí mu nějakou knížku o jejich chovu a bude pokoj. Jak já tě lituju, Nerdanel!" vzdychne. "To vaše psisko vypadá, že dovede natropit pěknou spoušť."

Deset minut na to se její slova potvrdí: Děti a vlkodav, ještě celý mokrý, se dostanou do sporu kdoví o co, pustí se do sebe klacíky utrhanými z bříz kolem plotu a všichni skončí na jedné hromadě s Huanem navrchu. S náramným řevem, ale naštěstí vedle jezírka. I tak se můžou jít převlíkat znovu, a tentokrát všichni. Zuřím a s Eärwen to zase ani nehne. To bych chtěla umět.

Proč jsem si vlastně myslela, že jsou Finarfinovi synové vtělená poslušnost? Nejspíš to má co dělat se světlými vlasy: plavé děti vypadají hodnější. Zrovna jako plaví psi, dívám se na vítězného vlkodava, nadšeně kradoucího klukům ty jejich pruty a prchajícího pryč, zatímco ho ta vodnická banda honí ze všech sil.

Třeba by se k téhle teorii taky dalo něco najít v knihovně.

---

Dopis z paláce. Popravdě jsem ho čekala dřív.

Nadepsaný je Fëanorovi, ale moc se nerozpakuju a ještě před očima Finwëho posla lámu pečeť. Jen ať pan tchán ví, že jsem to já, kdo velí tomuhle blázinci. Mám podezření, že novinka to pro něj nebude.

Přelétnu očima obvyklé počáteční zdvořilosti, které kontinuálně pokračují rovnou do seznamu výčitek. Začínáme několika řádkami nenavštívených porad, neoplacených návštěv a zanedbaných povinností, o kterých jsem vesměs nevěděla, takže černé svědomí nemám. Nu, a tohle už ovšem na mně je:

"Dozvídám se, nejmilejší synu, z různých stran o nanejvýše nevhodném chování Tvých synů a psa. Jakkoliv si považuji za velkou čest, že vznešený Vala lord Oromë Aldaron uznal za vhodné svěřit členům naší rodiny už druhé ze svých vynikajících a vznešenou sudbou obdařených štěňat, pokládám za zcela neakceptovatelné, aby toto štěně bez řádného dohledu pobíhalo Tirionem a k velkému pohoršení našeho lidu vylupovalo stánky farmářů a soukromé domy, hledajíc a znehodnocujíc potraviny. Toho času se mi dostalo již osmnácti dosti podobných stížností na vniknutí Tvého psa do kuchyní a obchodů, odkud odcizil větší množství uzenin, sýrů a syrového i zpracovaného masa, přičemž zároveň došlo ke zničení nebo poškození vybavení a zařízení těchto domů okousáním a osliněním.

Rovněž považuji za naprosto nepřijatelné, aby docházelo ve veřejném prostoru Tirionu k nekontrolovanému značkování sloupů a uměleckých děl, včetně soch Valar a Valier, výše jmenovaným vlkodavem, k čemuž dochází dle doslechu i za verbálního souhlasu Tvých na něj dohlížejících mladších synů. Konkrétně se jedná o situaci, kdy došlo k povzbuzování nadřečeného zvířete k močení na sochu lorda Oromëho slovy: "Zvedni tu nohu pořádně, Huane, a nečůrej jako holka, když už to musíš dělat na pánečka." Nemusím snad dodávat, že podobné případy nejen že nepřispívají k dobrému jménu královské rodiny, ale vedou rovněž ke značnému veřejnému pohoršení. Jest se obávat, aby zpráva o tomto a podobném počínání členů Tvé rodiny a jejich psa záhy nedospěla až na Taniquetil a následně do Soudného Kruhu.

Za vskutku alarmující pak pokládám hry Tvých potomků spočívající v honu na náhodně vybrané obyvatele města, zejména nezletilé potomky význačných rodin, za pomoci často zmiňovaného štěněte Huana. Po napomenutí dospělou osobou, jež byla svědkem tohoto nanejvýš nevhodného počínání Tvých synů (jmenovitě Turkafinwëho, Morifinwëho a Kurufinwëho), bylo této osobě vysvětleno, že se jedná o hru na Černého jezdce pronásledujícího první Eldar u Cuiviénenu. Nemusím snad podotýkat, o jak zavrženíhodné chování se jedná v případě schvalování a propagace zlých činů Padlého Valy Melkora Tvými syny. Žádám tě tedy nanejvýš naléhavě, abys tomuto a podobnému počínání zamezil svou otcovskou autoritou…"

Vyměním si pohled s Maedhrosem, který mi čte přes rameno. Tak nevím, kdo z nás dvou zasáhne svou otcovskou autoritou u mých prostředních synů. Fëanor to zjevně nebude. Je zvláštní, že se v paláci ještě nikdo nedoslechl, že můj manžel je momentálně v dlouhodobé společenské indispozici.

Když vyprovázím Finwëho posla z domu s mnoha ujištěními o tom, že se postarám o nápravu (jen nevím jak, protože ten nezvedený pes nepřestane být ze dne na den nezvedeným psem a mí kluci mými kluky), všimnu si, že v dílně je odkrytá okenice a otevřené okno. Světlo Míšení, jež právě začíná, dopadá rovnou dovnitř. Přesto nevidím, co tam můj muž dělá. Jediné, co zahlédnu, je komplikovaný systém k oknu přivrácených zrcadel, která vedou záři Stromů kamsi do hlubin místnosti a zároveň dokonale zakrývají, co se vevnitř děje. Copak je to za novinky?

"Fëanáro!" využiju příležitosti. Palantír nebere, ale hulákání do okna by slyšet mohl. "Už nech těch svých hloupostí a vylez! Máš tu vzkaz od krále!" Schválně neřeknu "od otce". Třeba má král o něco větší autoritu.

Nic. Ani slovo, ani zvuk. To se dalo čekat.

"Fëanáro, vzpomeň si laskavě, že máš rodinu!" rozčiluju se do pootevřeného okna. Zrovna takový efekt by mělo mluvit do prázdného hrnce a doufat, že tím navařím omáčku. Možná bych mohla hodit Finwëho dopis dovnitř pěkně zatížený kamenem. Jeden příhodný leží zrovinka u mých nohou. Nějaké zrcadlo by to určitě odneslo a toho by si můj muž třeba všiml. Na druhou stranu bych si při takovém počínání připadala jako sestra těch mých nezbedů hrajících si v ulicích Tirionu na Černého jezdce.

"Fëanáro, koukej se mi ozvat, nebo se neznám!" vidím rudě.

"To nemá cenu, mami," tahá mě Maedhros od okna. "Já to vyřídím, ano? Dojdu za králem, budu se tvářit kajícně a něco si vymyslím…"

Bere mi vzkaz z ruky, skládá ho a podkládá jím pootevřené okenní křídlo. Fëanor ho bude muset vytáhnout, až bude chtít zavřít. Naše jediná a hodně slabá naděje spočívá v tom, že hned nato nehodí papír na zem zmačkaný do koule nebo ho nepřiloží do výhně. Jako že nejspíš přiloží.

Nedá se nic dělat, budeme zase muset vyžehlit maléry mých synů bez jejich otce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama