Sedm kluků a pes - III.

31. května 2017 v 8:53 | Jana Kopečková - Pažoutová |  Próza
Třetí část Galadweniny povídky.


Fëanora nevidíme ani celé dva následující týdny. Starší synové jsou na tyhle epizody zvyklí, mladší to mate a prvních pár dní se Curufin s dvojčaty marně snaží na otce dobouchat do dílny. Uvědomuji si s překvapením, že tohle je první takhle dlouhý záchvat tvořivé horečky mého muže po velmi dlouhé době. Nu, jednou to přijít muselo. V zatím nejvážnějším případě, to když dával dohromady finální podobu palantírů, jsem ho neviděla tři měsíce. Doufám, že tentokrát se uklidní dřív. Protože tehdy jsem měla jenom dva kluky, teď jich mám sedm. Plus psa.

Huan Ničitel mi během pár dní na zahradě zlikvidoval všechno, co kvetlo, vyhrabal rostoucí mrkve a sežral je, zboural dvě ptačí budky a okousal sotva zasazené štěpy tak, že na nich mladé jarní listí přímo před očima zežloutlo a opadalo. Když jsem se vztekala, nabídl mi Maedhros, že uschlé stromky vykope, abych se na tu zkázu nemusela dívat. To je prosím taky typicky fëanorovské řešení.

Šňůru na prádlo jsem převěsila z jedné strany na horní větev jabloně a z druhé na okno naší ložnice, a pak jsme si dva dny hráli s dolaďováním systému, kterým lanko půjde posouvat, aniž by se všechno na něm zavěšené umazalo o kůru nebo o fasádu. Při tom se kupodivu uplatnil nejlépe Maglor, který vynalezl jakýsi geniální princip vycházející ze stejného základu jako napínání strun. A to jsem si o něm do téhle chvíle myslela, že se do praktického života nehodí. Vida. Prádlo nám bezpečně vlaje osm metrů nad zemí k velkému rozčarování štěněte, které tráví celé dny snahou na ně doskočit a zabořit do něj zuby.

Zbývá ovšem pořád ještě dost věcí, do kterých zuby zabořit lze.

Ta šňůra na jabloni je moje poslední. Protože naše dílna je pro nás trvale mimo provoz a v ateliéru mám nanejvýš majzlíky, dláta a štětce, nemůžeme si jaksi vyrobit pořádné a trvanlivé kožené vodítko - a bez toho opravdu nelze. Nevím, kterého z mých malých géniů napadlo, že šňůra na prádlo taky poslouží. Posloužila k velkému obveselení všech našich sousedů. Jen děti slavnostně vytáhly s psiskem na procházku, Huan lanko překousal a utekl. Samozřejmě ne doopravdy, na to je vskutku moc chytrý. Ale stačilo to. Štěně letí kupředu, moji tři prostřední synové za ním (Maedhros se ráno pod nějakou záminkou vypařil, Maglor se ve hře cvičí a cvičí, čímž mi nervy ničí, a dvojčata odpadla ještě před náměstím). Když ho dohánějí, pes prostě malinko přidá a zakličkuje. Ta hra mu vydrží, než se unaví, pak se vrátí sám od sebe na naši verandu, vypije a sežere, na co přijde, a svalí se na svou beznadějně rozdrbanou deku. Děti přiklušou domů notný čas po něm, každé z jiného směru, zpocené a neuvěřitelně špinavé.

A nazítří nanovo.

Po třech dnech takových bojů, když ožužlaného lana zbývá sotva polovic, se Maedhros nabízí, že zajde do dílny k Fingolfinovi a udělá tam pořádný a pevný řemen z tvrdé kůže. Je nejvyšší čas, protože i obojek, s kterým si Celegorm Huana přinesl domů, tomu nenažranému drobečkovi začíná být těsný.

"S tím nebude problém," prohodí syn mezi řečí nonšalantně. "Nolofinwë mě k sobě pustí, vždycky mě pustil, když jsem ho požádal. On je docela prima, mami, nevím, co proti němu otec má."

Začínám konečně chápat. Jako každý Noldo je Fingolfin kutil domácí, dílnu má pěknou a vybavenou se vším všudy, ale prostě to není tajnůstkářský Velký Mistr Řemeslník A Vynálezce jako Fëanor. Jeho vášní je politika, ne kovadlina. Což znamená, že mému synovi poskytne zázemí k jeho pokusům, aniž by mu stál za zády a vykládal mu, jak moc má obě ruce levé. (Fëanor, když nemá náladu, má taktu opravdu asi tolik jako rosnička, a ne každý to vydrží.) Přičemž funguje, aniž by se do dílny zamkl na půl roku a všechny v dosahu vyhodil. Navíc tetička Anairë ráda peče, na což já nemám čas, a Maedhros miluje koláče. Čili se v takové návštěvě bezbolestně spojuje příjemné s užitečným.

Přitáhne domů téměř slavnostně s plným batohem řemenů a řemínků, na ramenou nese Turgonka a Fingon pobíhá nedočkavě kolem něj. Oba synovci jsou oblečení jako k audienci u dvora a celí lační vidět štěňátko. Dokonce pomáhali Maedhrosovi v dílně, jak mi sdělují jeden přes druhého. V zájmu dobrých (ne ještě horších než dosud?) příbuzenských vztahů doufám, že Oromë už poslední dva své hafany taky někomu nenásilně udal. Anairë na rozdíl ode mne nesnese doma na podlaze ani drobek, třásně od koberce češe dvakrát denně, aby ležely stejným směrem a byl na ně estetický pohled, a ze psích chlupů po celém domě by ji asi švihlo.

Nakonec to nevypadá, že by nový rozkol mezi našimi rodinami hrozil. Huánek je štěstím bez sebe, že může okusovat a mučit někoho nového. Turgona shodí z nohou rovnou do ostružin, Fingonovi oblíže obličej, vyválí se po něm a v nestřeženém momentu mu ukradne z copů ty zlaté stužky, které mu tam matka tak ráda zaplétá (nechápu… kdybych tohle měla dělat, a ještě k tomu sedmkrát…), načež oba velmi rozumně usoudí, že pejska tedy domů nechtějí. Huana nahánějí společně se čtyřmi z mých ratolestí (Maglor cvičí a dvojčata nestačí nasazenému tempu) rojnicí po zahradě, psisko lítá hlava nehlava se stužkami v hubě sem tam a kácí menší kluky jak kuželky. Když ho konečně nalákám na karbanátek a odeberu mu jeho kořist, Fingon správně usoudí, že kdyby si teď tuhle oslintanost vrátil do vlasů, Anairë ho roztrhne. Sníme zbylé karbanátky, přičemž odháníme to divé zvíře, které se snaží doskočit na stůl. Opucuju Fingolfinovy synky od bláta, u mých už jsem rezignovala, vyberu jim z čupřiny roští a suchou trávu. Ani po tom zásahu ovšem nemám před sebou ty malé prince, kteří sem odpoledne přišli. Malér. O tomhle budu poslouchat ještě dlouho.

Maedhros se bez vyzvání nabízí, že bratrance vezme zase domů a u Fingolfina to vyžehlí, Anairë je k mému neskonalému štěstí na návštěvě u příbuzných. Ještěže tak. Pouštím je ze dveří a dívám se za nimi. Zdá se mi to, nebo můj nejstarší opravdu dospívá?

---

Další půlměsíc pryč. Zásoby pryč. Psisko mi sahá hlavou ke kyčlím, což je na pováženou. Když skočí, opře se mi předními tlapami bez problémů o žebra a dvojčata s Curufinem nemají proti němu sebemenší šanci. I Caranthir se zdráhá mu nosit žrádlo, zřejmě v obavě, aby se nestal druhým chodem.

Není zbytí.

Maedhros hlídá malé bratry a Huana, Maglorovi téměř za použití fyzického násilí odeberu hudební nástroj a vrazím mu do ruky koš. Protestuje a já předstírám, že to neslyším. Jdeme na nákupy a já argumentuju, že i on, zřejmě na rozdíl od svého otce, potřebuje jíst. Přemýšlím, jestli jsem neměla vzít raději trakař.

Sotva dorazíme na tržiště a pustíme se do toho, slyším za sebou svoje jméno. Ohlídnu se. Lalwen.

Moje švagrová je jako obvykle načesaná a nastrojená, opravdická princezna, která na rozdíl od naší rodinky dělá Finwëmu samou radost. Na řemínku vede hafana, který jako by našemu drahouškovi vypadl z oka: mohutné packy, stříbrná srst, černé oči jako oblázky. Tady podobnost končí: jednak je to fenka, takže si zblízka všimnu, že je podstatně subtilnější než ten náš žrout, jednak má krásné lesklé chlupy bez jediné stopy po prachu a špíně a v nich zapletené copánky s červenými mašlemi. Na pokyn ruky si způsobně sedne své paničce po bok, usmívá se po psím způsobu s vyplazeným jazykem a ani se nehne. Zase jdou na mne mrákoty.

"Nerdanel, drahoušku…" Aha, zapomněla jsem zmínit, že tu její vanyarskou familiárnost nemůžu vystát? Tak nemůžu. Ta holka je na pohled skrz naskrz Nolde, černovlasá, šedooká a vysoká skoro jako můj muž, ale jak otevře pusu, hned si jeden vzpomene na její matku. I přízvuk má jako Vanya, byť je celkově pořád ještě snesitelnější než druhá švagrová Findis. Konverzace s tou je holé neštěstí, pokud se jeden nezajímá o všemožné způsoby ctění a uctívání Valar. Někdy Fëanora docela chápu, jenom mi není jasné, proč se jeho nepřízeň zaměřuje proti polobratrům, kteří jsou na rozdíl od svých sester celkem normální. Přinejmenším na poměry naší rodiny.

"Lalwendë," hlesnu rezignovaně a ona na mě upře oči.

"Poslyš, Nerdanel, ty ale vůbec nevypadáš dobře," potěší mě hned zkraje. "Moc pracuješ, moje milá. Vsadím se, že jsi od rána do večera v ateliéru a vůbec nespíš."

Spadne mi brada. Maglor vedle mě se zlomyslně pochechtává, mizera. Má svou pomstu za to, že jsem ho vytáhla od jeho skládání a brnkání. Tak ať. Vrazím mu do ruky druhý koš, peníze a třístránkový nákupní seznam a pošlu ho napřed, ať se snaží.

Budu zdvořilá. Budu zdvořilá. Budu zdvořilá. Ona za to nemůže. Nemá děti.

Tak, a teď už se můžu pokusit promluvit:

"Spíš synové mě zaměstnávají," řeknu.

"Ale prosím tě! Taková zlatíčka, a ty si stěžuješ?" brebentí. "Onehdy se tví dva chlapci u mne potkali s lordem Oromëm a chovali se úplně báječně! Byl z nich úplně u vytržení."

Bodejť by ne, když potřeboval udat tu svou chlupatou příšeru.

"Taková čest, že jim dal tak cenný dar, viď!" jako by mi sledovala myšlenky.

"No…" hlesnu.

"Moje Niquiss je taky úplně skvělá, viď, Niquissko!" Zdá se, že co se týče jmen, je Lalwen přece jen trochu vynalézavější než Celegorm: štěně je bílé, jmenuje se Vločka. Paráda. Švagrová strčí své opentlené fence do huby nějakou dobrotu. Psisko po ní s nadšením chňapne, zavrtí ocasem a už zase sedí způsobně na zadku. Velcí Valar, to je opravdu sestra toho našeho cvoka? Něco na tom je, že se psi podobají svým majitelům. Zajímalo by mne, co to vypovídá o mých synech.

"Je tak chytrá, drahoušku, vsadím se, že Tyelkormův pejsánek bude zrovna takový, nemám pravdu! Určitě jsi měla strašlivou radost, když ho tví chlapečci donesli!"

Šílenou, myslím si. Skákala jsem metr dvacet. Ze všech sil se ovládám.

Když to ovšem vezmu kolem a kolem, Vloččina panička je taky sestra toho mého cvoka. Toho dvojnohého, teď nemyslím psa. Kolik může asi tak mít v dílně lembasu? bloudí mi myšlenky. A vyleze, až mu oplatky dojdou? Nebo by vylezl, kdybych překopala potrubí a jemu přestala téct voda? No vida, jak je rozhovor s Lalwen inspirativní; doteď mě takové skvělé řešení rodinné krize nenapadlo.

"A jak se jmenuje ten váš miláček?"

Zase jsme zpátky u zvířat, aspoň doufám. Mám si něco vymyslet? Nic mě nenapadá.

"Huan," vydávím ze sebe. Teď na mě zase kouká s otevřenou pusou švagrová.

"Jak… originální," polkne.

Stojíme proti sobě v trapném mlčení. Vločka sedí a ocasem umetá dlažbu.

"Poslouchej, drahoušku," řekne po chvíli Lalwen. Už si asi přebrala v hlavě ten šok nad naší původností při pojmenovávání domácích zvířat. "Fëanáro slíbil otci, že přijde minulé pondělí do rady. Věděl, že je to důležité. Nevíš, proč na to zapomněl?"

Jasně že vím.

"Na něčem pracuje," odvětím a jsem na sebe pyšná. Hlas mi ani nepoklesl.

"No to je báječné!"

To si jen myslíš, říkám si, protože to nemáš doma. Pečlivě se při tom zakrývám pomocí avanírë. Lalwen je ve čtení pocitů přenáramně šikovná a nestydí se maličko, ale opravdu jen nepatrně narušovat soukromí.

"Nemohla bys mu říci, že by se měl u otce zastavit a vysvětlit mu to? Byli tam oba Ingwioni a skoro to vypadalo, že nepřišel kvůli tomu, aby se s nimi nepotkal, víš, kvůli mé paní matce…"

"To určitě ne," řeknu opatrně a zírám na fenku. Kolem jejího ocasu se země leskne jako zrcadlo. Možná bych si ji mohla vypůjčit místo mopu. Vzápětí tu myšlenku zavrhuji: už teď mám v domě o jedno psisko víc, než bych potřebovala. "Určitě nechtěl nikoho urazit…" vzpamatuju se, a pokračuju v duchu: Protože vůbec nevěděl, že Ingwëho synové přijeli do Tirionu, natož pak, že budou ve Finwëho radě. Kdo ví, jestli si pamatuje, že Ingwë nějaké syny vůbec . Skoro mám pocit, že při tomhle projektu pustil z hlavy i to, že má svou vlastní rodinu on sám, ať tu původní, nebo tu současnou.

"A vyřídíš mu to?" ptá se Lalwen.

"Nepřijímá mi palantír," povídám nepřítomně. "Ať to zkusí Finwë sám. Jeho třeba vezme…" Lalwen vykulí oči. Ups. Tohle tedy byla chyba. Je vidět, že jsem unavená. A hladová, vážně hladová. Záře Laurelinu vrcholí a moje jediná naděje spočívá v tom, že Maedhros ze zbytků v kuchyni ještě dokáže něco navařit. Lembasy už vymetl jeho otec, než zalezl do nory, a ostatní zásoby se zkrátily na drobky, co ani nestojí za řeč.

"Nepřijímá ti… co?" vyhrkne švagrová, jako by mi nerozuměla. Ajajaj, do večera to ví celý palác a půlka Tirionu. Ještě tak vytušit, co přesně o nás povykládá.

"Poslyš, Lalwendë, já už vážně musím," řeknu spěšně. "Maitimo je s prcky doma sám a ještě si potřebuje něco zařídit, až se vrátím," mizerná výmluva, uznávám. Nemám v poslední době fantazii. Otáčím se k odchodu.

"Och, a Nerdanel!" zavolá mi ještě do zad.

"Ano?" Jsem odhodlaná to vydržet. Že by ten můj přebrept s palantírem už pustila z hlavy? Neodvažuju se doufat.

"Ta moje svatba… Bude na začátku zimy. Můj snoubenec nejvíc ze všeho miluje zimu. Vyřídíš to Fëanárovi?"

"Jistěže vyřídím," odpovídám sladce. Do zimy snad vyleze.

Udělá krok ke mně, položí mi dlaně na nadloktí a po vanyarsku mě políbí na obě tváře. Její fenka Vločka taky vstala, ta mě naštěstí nelíbá. Dokonce neskáče - ani na Lalwen, ani na mě, nekouše mi lem sukně, nezvedá pracku a nežebrá o piškoty. Je divná ona, nebo Huan?

"Opatruj se, Nerdanel, drahoušku. A nepracuj tolik!" napomene mě ještě Lalwen a ladným krokem odchází. Nepatrně mávne levačkou a bílá vlkodavka se jí poslušně připojí k boku, zrovna tak zlehýnka a elegantně. To snad není pravda.

"Už jste to dokončily, mami?" přižene se dvě vteřiny na to Maglor s oběma košíky plnými. "Já vážně strašně, strašně moc chvátám! Když jsem šel kolem fontány a poslouchal jsem, jak zpívá, napadla mě tak geniální melodie, mami, to si musím hned vyzkoušet a zahrát. To bude to nejlepší, co jsem kdy…"

Jsem ráda, že jsem se naučila vypínat, už když na mne tohle zkoušel Fëanor.

---

O nějaký ten týden později se probudím o půlnoci s pocitem, že už nejsem v posteli sama. Přes stažený závěs neproniká do ložnice ani jediný paprsek Telperionu: musím hádat. Takže… Nestudí mě ničí nohy, dvojčata tedy vylučuji, a v žádném případě to není cítit jako Fëanor: ohněm, kovem a potem. Dotek hebké, hlaďoučké srsti pod mými prsty je překvapivě příjemný.

Jak se zdá, Huan se právě naučil otevírat si protisměrné dveře.

Už je jenom otázkou času, kdy pochopí, jak odemykat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama