Sedm kluků a pes - II.

24. května 2017 v 18:20 | Jana Pažoutová - Kopečková |  Próza
Druhá část Galadweniny povídky. Do šílené Feanorovic rodinky přibyde další duše... a to duše rovnou vlkodaví.


První, kdo přijde domů, je v půlce odpoledne Maglor. Curufina někde zapomněl a nevypadá, že by ho to znepokojovalo, něco brnká a na prstech počítá slabiky. Mine mne, aniž by mne viděl, na schodišti klopýtne, dokonce ani to ho nevyvede z klidu, a zapadne do svého pokoje. Když o minutu později otevřu jeho dveře, sedí za stolem a zuřivě škrábe po notovém papíru.

"Makalaurë!" Nic, nezvedne hlavu, ani se neohlídne. "Makalaurë, kde máš bratra?"

"Co… Cože?" zamumlá roztržitě. Vůbec neví, co jsem mu říkala. Mám křičet? Na Fëanora to při těch jeho náladách nezabírá a Maglor začíná být zrovna tak odolný, jenom trochu jiným způsobem. Zatímco od mého muže se zlost odráží jako voda od navoskovaného pláště a on vůbec neví, že je něco v nepořádku, po mém synovi stéká tak dlouho, až je celý mokrý a ve finále nechápe, kde se vykoupal. Než se rozhodnu, někdo klepe dole na dveře.

Běžím dolů, div nesletím ze schodů jako dvojčata. Aspoň že ta jsou v bezpečí ve svém pokoji, spí po obědě jako dva medvědi, takže je jasné, že večer vydrží přinejmenším do půlnoci.

Pod oknem mi na trávníku vykvetla nějaká pampeliška. Při bližším pohledu shledávám, že je to můj mladší švagr - zlaté vlasy, zelené pracovní oblečení. Reprezentativně a královsky dle měřítek jeho vznešeného otce v žádném případě nevypadá. Ztraceného Curufina drží v náručí, dítě jednou rukou svírá svou opravenou hračku a druhou nějaký nástroj, kterým se ji pokouší zase rozebrat.

"Našel jsem něco tvého," hlásí mi Finarfin zvesela. Bere to sportovně, nejspíš proto, že jeho kluci jsou ty nejposlušnější děti v Tirionu a on nezná moje starosti. "Koně jsme dali dohromady, ale asi v jednom kuse dlouho nezůstane."

"Tak proč jsi mu půjčoval šroubovák?" ptám se. Cítím úlevu a hrozný vztek zároveň. Syn je na světě, což je skvělé, ve Valinoru se hned tak něco neztratí. To ovšem neznamená, že schvaluji, co Maglor provedl. K Mahtanovi nejspíš ani nedošli.

"Chtěl to," diví se Finarfin. "Zajímá ho, jak věci fungují, na tom přece není nic divného ani špatného, Nerdanel." Přece jenom v sobě nezapře Fëanorova bratra.

Zvu ho na čaj a svačinu, ale nemá kdy, nebo to alespoň tvrdí. Eärwen je s dětmi doma sama. No a co, myslím si, to já taky, s Fëanorem zavřeným v dílně nad dalším geniálním projektem. A v době, kdy jsme měli doma nemluvňátko jako teď Finarfin, to nebylo jiné. Nahlas neříkám nic. On se na mého muže ani nezeptá a rychle se loučí. Dítě mi podá i s tím neblahým zkázonosným nástrojem. Příště mu asi půjčí rovnou svěrák a kladivo, aby se mohlo podívat, jak věci vypadají zevnitř.

Dívám se za ním, jak běží ulicí dolů z kopce, na náměstí ho ztrácím mezi davem jiných. Zato zahlídnu, jak z opačného směru přicházejí Celegorm s Caranthirem a mezi sebou vlečou tašku, která je pro ně příliš těžká. Lalwen je zřejmě vybavila proviantem na týden - je to hodné děvče, jež pořád ještě nikdo nevyvedl z omylu, že moje robátka jsou roztomilí andílci, které je potřeba rozmazlovat. Sama děti nemá, chce se vdávat a dokonce už nosí stříbrný zásnubní prsten, tak jí zlomyslně přeju, aby jí co nevidět visela na krku zrovna taková banda.

"Mami! Mami!" Už mě zahlídli. Taky se snaží utíkat, ale s ním zavazadlem jim to zrovna moc nejde. Konečně jsou tady a všichni čtyři se vmáčkneme do domu.

"Co štěňátko tety Lalwen?" ptám se, protože to ode mě čekají. Curufina stavím na zem vedle sebe, pořád je příliš zaujatý svou destruktivní činností, než aby mu to vadilo. "Už víte, od koho ho má?"

"Dal jí ho lord Oromë," kvíkne Caranthir. Takže je jasné, že štěňátko nebude asi zrovna čivava. Oromë nechová nic menšího než roční tele, všecko v přiměřené velikosti pokládá ne za psy, ale za karbanátek mezi dva chleby. "Ten byl tak sladkej, mami, to si ani nedovedeš představit." Předpokládám, že nemyslí Valu, tak ujetí nejsou ani mí synové.

"A víš, co je nejlepší?" položí mi řečnickou otázku Celegorm a ochranitelsky objímá látkovou tašku položenou na dlaždice v chodbě.

"Co?"

"Zrovna tam byl na návštěvě." Ten naopak Valu myslí.

Asi omdlím. Alespoň doufám, že omdlím, protože buď mám teď před očima mžitky z rozrušení, nebo se ten jejich vak hýbá. Tohle na svačinku od tety nevypadá.

"Zeptal se mě, čí jsem," chlubí se můj třetí syn bezelstně. "Řekl jsem, že Kurufinwë Fëanáro je můj otec. Zeptal se mě, jestli mám rád pejsky a já jsem řekl, že fenečka tety Lalwen je nejkrásnější na světě. Zeptal se mě, jestli bych chtěl taky takového. Řekl jsem, že hrozně a řekl jsem, že jsi mi to dovolila."

"Cože jsem ti…?" dostanu ze sebe a jako v transu klekám k tašce. Matně si vzpomínám, jak ráno bez přestání mluvil o psech a možná se i na něco ptal. Co jsem mu asi mohla odpovědět? Nevzpomínám si.

"Řekl mi," srší Celegorm nadšením, "že se mu jich narodilo jedenáct a ještě mu tři zbývají. Vypadal, že by byl rád, kdybych si ho vzal."

To chápu. Jedenáct takových žravých potvor v domě, to musí být holé neštěstí. Opatrně natahuju ruku, rozvazuju uzel, který drží vak zavřený.

"A teď bude to nejlepší: víš, co se stalo?" pokračuje můj syn neúnavně. Oči mu blýskají. "Vzal nás s Karnistirem oba na koně a za město, ukázal nám štěňata a mami, byly fakt nádherný, a tohle bylo největší a nejchytřejší ze všech, a lord Oromë říkal, že si mě samo vybralo."

Pejsánek vykukuje opatrně do chodby. Sahá mi hlavou po kolena a váží dobrých deset kilo, žádný div, že kluci nemohli ten zatracený pytel unést. V jednom má ale Celegorm pravdu: opravdu je to snad nejhezčí štěně, jaké jsem v životě viděla. Je ještě miminkovsky baculaté, stříbřitě bílé jako sníh v Aramanu, srst má hustou, lesklou a dlouhou, oči veliké, tmavě černé jako leštěné opály. Může mít tak devět, deset týdnů. Vlkodav, a pořádný. Vybavuju si ta Oromëho lovecká psiska, jako bych je viděla před sebou. Až vyroste, budu ráda, když projde dveřmi.

Proklínám v duchu všechny Valar dohromady a jednoho speciálně, protože je mi jasné, že tenhle dárek nemůžeme vrátit.

"Miláčku," řeknu v zoufalství, "kdo se o něj bude starat? Já mám plné ruce práce s dvojčaty." Sněhobílý drobeček neohrabaně vylézá z tašky, očichává mi ruce, očichává dětem boty, očichává své právě opuštěné vězení. Fascinovaně na to zíráme. Zatíná zoubky do látky vaku, jehož cíp Celegorm neprozřetelně nepustil z ruky. Ryc, ozve se páravý zvuk. Pochybuju, že by Oromëho taška tak málo vydržela, takže to prostě znamená, že má štěně v čelistech náramnou sílu a jeho drobné zoubky se dovedou pořádně zahryznout.

"Budu mu říkat Huan," hlásí Celegorm s entuziasmem. Zvedám hlavu:

"Počkej, počkej, synu: Ty chceš, aby se tvůj pes jmenoval Pes?"

"No a proč ne?" diví se. "Mně se to líbí." Ten kluk je ztracený případ.

"Mami! Mamí!" zavřeští v té chvíli Curufin a šermuje před sebou šroubovákem. "On mě chce sežrat!"

Psisko se mu opravdu zahryzlo do pevných kožených bot, vší silou tahá a rve za tkaničky a já v duchu blahořečím osudu, že není takové teplo, aby byly děti jenom v sandálech.

"Vem si ho!" nadchne to Celegorma. "Trhej, sežer ho, Huane!" Curufin piští, div mi neprasknou ušní bubínky. Caranthir se přidal a nejsem si jistá, jestli povzbuzuje jednoho, nebo druhého sourozence.

"Fuj je to! Fuj je to, jedeš!?" chytím štěně za záhyb kůže za ušima. Mele se ze všech sil. Jsem sochařka, ruce mám silné, ale stejně ho tak tak udržím. Odtrhnu ho od syna, povytahuju mu kusy obuvi z huby. Boty můžu vyhodit, psíček se vrtí a žalostně kňučí, ukazuje mi jako jehličky ostré zoubky. Je opravdu nádherný.

"Já nejsem fuj!" ohrazuje se Curufin dotčeně.

"Mami, mami, to nemůžeš!" ječí Celegorm, jako bych tahala za krk jeho. "Vždyť ho to bolí!"

Silně pochybuju. O psech přeci jen něco vím.

"Bude spát na verandě a do domu nesmí, jasné?" vyhrknu.

"Ne ne ne, to nám nemůžeš udělat, mami, to nemůžeš. Podívej, jak je sladkej, nemůžeš přece chtít, aby tam byl sám, vždyť by mu tam bylo smutno, já se o něj budu hezky starat, slibuju! On je hodnej, čistotnej, vychovanej, lord Oromë říkal, že se doma vůbec nepočůrává, je to ten nejchytřejší pes na světě, jenom promluvit. Mami, mami, prosím tě!" žebroní novopečený chovatel.

Dveře z ulice se otevírají, dovnitř vpadne zlatostříbrná záře Míšení a s ní můj prvorozený syn. Stihl to na poslední chvíli.

"No nazdar," řekne Maedhros, oči navrch hlavy.

Čistotný a vychovaný valinorský vlkodávek udělal loužičku uprostřed rohožky, přímo pod synovýma nohama, jen jsem ho pustila na zem.

---

Večer.

Kluci šli nahoru na kutě, ale jsem si jistá, že aspoň polovička jich nespí. Maglor pořád ještě hraje, nejvyšší a nejnižší tóny pronikají přes zdi z patra až do kuchyně. Celegorm fňuká, že jsem mu nedovolila vzít si psisko do ložnice. Maedhros přechází po pokojíku sem tam, slyším jeho kroky, které nijak zvlášť netlumí. Jednou nebo dvakrát zavolá do chodby na bratra, ať už je konečně zticha a dá s tím brnkáním pokoj. Snad aspoň čtyři mladší jsou v postelích.

Huanovi jsem dala na verandu starou deku, kyblík s vodou a něco z jídla, které Celegorm a Caranthir donesli od Oromëho. Vystačí tak na tři, možná čtyři dny. Štěně za prosklenými dveřmi srdceryvně kňourá a pláče, a když vyhlédnu tím směrem, vidím na skle obtištěné tlapky. Jsem rozhodnutá vydržet.

Tohle by měl Fëanor vědět, myslím si. Zatím z dílny ani nevystrčil nos, takže se bojím, že má opět v úmyslu živit se lembasem a vodou z vodovodu (pokud vůbec něčím), dokud ten svůj milovaný projekt nedokončí, ať už je to cokoliv. Přísahala jsem si, že palantír zůstane zavřený u měchaček? Porušila jsem přísahu. Stejně to není nic platné: můj muž svůj palantír v dílně na moje volání nezaktivoval, na klepání na dveře nereaguje, pokoušet s ním o ósanwë v tomhle rozpoložení je taky k ničemu. Přesto jsem si jistá, že je ještě naživu: chodí po dílně, šoupe věcmi, chvílemi si něco nesrozumitelně mumlá.

Vracím se do kuchyně celá skleslá. Teď bych hrozně potřebovala někoho u sebe. Představuju si, že se Eärwen právě choulí vedle Finarfina u krbu, hlavu na jeho rameni, a dívají se do plamenů, Anairë a Fingolfin se dohadují, jestli se zítra vypraví někam ven, nebo mají povinnosti u dvora. Jenom já sedím sama u stolu, poslouchám, jak štěně kňučí za dveřmi, dokud se neunaví, látám roztrhané kalhoty jedny po druhých a pokouším se dát dohromady Curufinovy okousané boty. Někde se stala chyba.

Huan to konečně vzdal, nejspíš spí, a já půjdu taky.

Nakouknu přes sklo ze síně na verandu a nic bílého nevidím. Zatrne mi. Dveře dovnitř jsou zavřené, tím jsem si jistá. Zapomněla jsem snad na ty druhé a on utekl do zahrady?

Otevírám opatrně, aby mi neproběhl mezi nohama, pokud jsem ho prostě jenom přehlídla. Stejně bych ho měla asi vyvenčit, než půjdu do postele. Krok dovnitř.

Dveře do zahrady jsou zavřené, dveře do domu byly až doteď. Deka má v sobě několik čerstvých otvorů, kyblík s vodou je rozlitý, zeď kolem dveří zmazaná od bláta, jak na ni Huan skákal. Psisko zmizelo.

Vážně je pryč. Trvá mi několik vteřin, než mi to doopravdy dojde. Jak se mohl dostat ven? Copak se vypařil? Není to přece první Oromëho vlkodav, který se ocitl v Tirionu, a přísahám, že žádný z těch předchozích zdmi procházet neuměl.

Otevírám dveře do zahrady. Ticho, pod stromy měkké stříbrné šero. Štěně nikde.

"Huane! Huane!" zavolám polohlasem a připadám si jako blázen. Pes se jmenuje Pes teprve čtyři hodiny: byl by chytřejší než mí synové, kdyby na to už slyšel. Nicméně za pokus to stojí, Oromë taky fantazií neoplývá a kdoví, jak mu říkal on. Samozřejmě se neozve nic. Procházím zahradu, tráva je mokrá rosou a půda měkká, ale když se dívám po případných stopách, nevidím žádné. "Huane, ke mně!" maličko panikařím. Celegorm se ráno zblázní, jestli tu svého miláčka nenajde. A co si vymyslíme, až se na něj přijde zeptat lord Oromë?

Obracím se nazpátek a v osvětlených dveřích verandy vidím tmavé obrysy mužské postavy. Fëanor, konečně vylezl. Sláva! Budu moci hledání psiska přehodit na někoho jiného a zalézt do postele. Sotva se držím na nohou: dvojčatům jsou tři roky, a pořád na sobě cítím, kolik ze mne jejich nošení a porod vysály sil. Potřebuju spát a nemám kdy.

"Fëanáro!" zavolám a vzápětí si uvědomím, že tak činím hodně podobným tónem, jako před chvilkou na psa. Chci, aby mě vzal do náruče a utěšil, dal mi najevo, že mu na mě záleží… a zároveň mám na něj zrovna takový vztek jako na zmizelého vlkodava. Větší, protože na rozdíl od dvouměsíčního Huana by on už mohl mít rozum a aspoň trošičku se starat o to, co cítím.

Vyklouznu zpod stromů a dám se k verandě. Stín vykročí vpřed, do stříbrného šera vzdáleného Telperionu, a já rozlišuji rezavou hřívu.

Spletla jsem si na dálku a potmě muže se synem. Vážně, Nerdanel, říkám si, co je to s tebou? Vzápětí si uvědomuji, co jsem měla dávno: Maedhros už není dítě. Jeho otec byl téhož věku, když jsme se poprvé setkali; dva roky nato mi navlékl prsten. Asi bych měla přestat žertovat o něm a děvčatech.

"To jsem já, matko. Maitimo," opraví mě šeptem. "Slyšel jsem tě z okna. Já asi vím, kde ta zuřivá piraňa je."

Zuřivá piraňa?

"Co ti stihl rozkousat?" ptám se a beru ho za loket. Něco určitě.

"Mami, na tom nesejde. Stejně jsem tu tuniku neměl rád, a je to moje blbost, že se tam jen tak válela."

"To myslíš tu, cos dostal od Indis? Tu přeplácanou?"

Horlivě kýve a mně je jasné, že to udělal schválně. Možná ne sežrání formálního královského oděvu naším novým mazlíkem, ale rozhodně měl v plánu se té vanyarské hrůzy nějak nenápadně zbavit.

"Tak to se škoda nestala," teprve když mu cuknou koutky úst, uvědomím si, že jsem to řekla nahlas.

"Ale stane," kroutí hlavou. "Ten čokl je poděs."

"Všichni Oromëho psi jsou náramně chytří," pokrčím rameny. "Vzpomínám si na ty dva, co je měl Ingwë - možná ještě má. Všemu rozuměli, někdy si říkám, že to snad ani nebyla zvířata."

"Tak tenhle je," směje se Maedhros. "Pořádný zvíře! A jestli je tak chytrý, o to větší lumpárny vymyslí. Podle mě do rána určitě něco vyvede. Vsaď se, že už teď…"

"Tak kde je?" začínám být netrpělivá.

Jdeme po schodech nahoru, k ložnicím dětí. Syn potichoučku otevírá tu Celegormovu.

Huan se rozvaluje v posteli jako obří plyšák, Celegorm spí vedle něj s nosem zabořeným do stříbrné srsti. Nevím, jestli se mám smát nebo plakat, a tak tam stojím, opřená o svého prvorozeného, a prostě se jenom potichu dívám.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama