Téma měsíce května: Vrátili se domů

Sedm kluků a pes - I.

17. května 2017 v 18:28 | Jana Kopečková - Pažoutová |  Próza
Slibovaná Galadwenina povídka je na světě! Bude vycházet na kapitoly, až původně dělená není - ovšem limity na počty znaků jsou neúprosné. Dílko mělo původně zamířit do Semenáčku, ale kvůli překročení stránek (až trojnásobně :-) ) nakonec skončila zde. Ale snad to až tak nebolí :-)

A co nám k příběhu řekne sama autorka?

"K povídce se vztahuje následující historka:
Máme psa, desetiměsíční hodně přerostlé štěně, bratru 45 kilo. Puberťák, co vůbec neposlouchá. Onehdy při venčení s mými dcerami přišla řeč na to, jestli byly takové potíže i při výchově Huana (holky jsou postižené po tom, co jsme s FS hráli Berena a Lúthien a chystáme se na Feanora), i napadlo nás, že by o tom byla pěkná povídka, a ještě k tomu vhodná pro téma Na začátku. Řekly jsme si se Zuzkou, že to zkusíme spoluautorsky a pak vám to pošleme do soutěže.
Jak vidno, nedopadlo to z několika příčin:
1) Ze spoluautorství sešlo, protože se naše provozní doba při psaní neprotíná (Zuzka 14-16.00, já 23-2.00)
2) Zatímco Zuzka zcela chápe Feanorovy syny, když byli v jejím věku, já cítím spíš s Nerdanel (fakt nezávidím).
3) Nejsem fyzicky schopna napsat text do 10 normo. Překročila jsem zhruba 4x. Snad to není přesmoc i pro Quentaro. (Jak vidno z tohohle mailu, vůbec nedokážu psát krátké jakékoliv texty.)

Varování: Je to absolutní šílenost (ultratolkienistická parodická povídka o dětech a psovi, inspirováno Silmarillionem, HoME, Chůvičkami - http://pisnestredozeme.cz/song?songid=168 a realitou). Nečetl to kromě Zuzky žádný betareader (a Zuzka ještě nedospěla ke shodě podmětu s přísudkem), ale myslím, že je to stran chyb a stylistiky dost čisté."

A teď již první část povídky


Sedm kluků a pes


Že má Fëanor zase ty svoje dny, poznám dřív, než otevřu oči. Stačí poslepu natáhnout ruku - není tu. To znamená, že je v dílně. Jiný důvod k časnému vstávání neměl, co ho znám.

Bez mužského spolunocležníka jsem ovšem nezůstala. Jsou tu dokonce dva.

"Mamí!" lomcuje mi ramenem ten bližší. "Mamí, Ambarussa mi sebral peřinu!"

"To není pravda, to je moje peřina, Ambarussa už se zase pere!" zapiští druhý pohotově. Někdy si říkám, že jsem jim neměla oběma dávat stejné jméno, připadá mi to teď nějak matoucí. Že by měl můj muž aspoň někdy v něčem pravdu? Vzápětí mám čísi úplně studené nohy pod svou vlastní dekou. Ať už patří kterékoliv z těch dvou mrňavých příšer, spolehlivě mě to probralo.

Peřina, pro pořádek, je Fëanorova. Jedno dvojče ji tahá zezadu, druhé zepředu, jedna rezavá hlavička se tlačí na můj polštář, druhá na Fëanorův, který si vynalézavě přetáhli do nohou postele. Lůžko jich je plné, někdy mám dojem, že zaberou tak třikrát víc místa než jejich otec. Žádný div, že ho odsud vystrnadili. Nebo že by ne?

"Kde máte tátu?" protírám si oči. Jsem unavená. Spala bych tisíc let - někdy chápu Míriel. A někdy zase ne - ta měla drahouška jenom jednoho, a já sedm.

"Nebyl tu, když jsme přišli," informuje mě Amrod, dvojče na mém polštáři. "A nechal otevřeno. U nás je děsná zima a Ambarussa mě pořád straší."

"Nestraším!" zavřeští Amras. "Mami, mám hlad. Uděláš mi kakao?" Takže není zbytí: na starší se spolehnout nedá, že budou tak časně na nohou. I když časně, kolik tak může být hodin? Venku už je světlo zlaté: Laurelin. Že by bylo tak pozdě?

Vyklouznu z postele, házím na sebe oblečení a ti dva se batolí za mnou, pěkně bosky a v košilích, i když si před chvilkou stěžovali na zimu. Naše vysoké schody sjíždějí v náhlé svornosti po zadku, pořád ještě jim to připadá jako bezpečnější způsob. Něco na tom je, párkrát sletěli rovnou na hlavu, než pochopili, že tudy cesta nevede.

V síni před kuchyní nás vítá vůně smažících se vajec. V duchu se omlouvám manželovi, není v dílně, chystá snídani. Že by si vzal konečně k srdci, co jsem mu řekla? Koneckonců to on mě přesvědčil, že půjdeme do šestého dítěte, a pak na mě uchystal tuhle boudu: napadlo by někoho, že se mu povedou dvojčata? O druhém takovém případu jsem neslyšela. A manžílek se ještě raduje, že trumfnul všechny svoje nevlastní sourozence, tolik synů určitě nebude mít žádný. Vsadím se, že to je pravda, všichni totiž mají rozum.

Otevřu dveře, kvapně odvolávám omluvu Fëanorovi a místo toho se omlouvám svým starším synům. Samozřejmě to není můj muž, první varianta byla správně. U plotny stojí Maedhros, zrovna jako dvojčata bosý a příšerně rozcuchaný, jenom asi čtyřikrát vyšší, samá ruka samá noha. Mne už přerostl a otce tímhle tempem předhoní brzy také. Okolo sebe má tak nebetyčný nepořádek, že se rozhodnu dívat na jinou stranu. To je chyba, protože Maglor, který se teď ocitl v mém zorném poli, má nohy na stole zrovna vedle chleba s máslem a hromady různobarevných strun a s povystrčeným jazykem natahuje jednu za druhou na konstrukci cestovní harfy. Příště se k tomu asi pověsí na lustr hlavou dolů.

Kdybych mu něco řekla, musela bych vypěnit. Vrátím se tedy pohledem ke svému prvorozenému: tam je alespoň nějaká šance, že po sobě uklidí. Navíc skýtá i záruku, že snídani nepřipálí včetně pánvičky.

"Dobré ráno, matko," dobří Valar, alespoň že jeden z té smečky umí pozdravit. "Bude to za chvilku."

"Co je to?" hrne se dopředu Amras. "Vejce? Fůj! To já nejím! Já chci kakao!"

"Odkdy to nejíš?"

"Nikdy jsem to nejed!" ohradí se můj nejmladší syn (předevčírem "to" samozřejmě jedl. Asi už zapomněl). "Máš kakao, Maitimo?"

Ukazuje se, že Maedhros má všechno. Omlouvám se mu v duchu ještě víc než předtím - na někoho v tomhle domě zřejmě přeci jenom spolehnutí je. Servíruje vejce na talíře, nic nepřipálil, nic nerozbil, ohřál mléko, nakrájel chleba. Hrnky staví před dvojčata.

"To je červený," rozčiluje se Amras, dnes obzvlášť protivný, a šťouchá baculatým prstíkem do brčka. "Červený je pro holky. Chtěl jsem modrý s kloubkem."

"To nemůžu najít, asi jste si ho někam odnesli. A tady holky nemáme - takže je červený brčko taky pro kluky," nevyvede to z rovnováhy jeho velkého bratra.

"A co naše máma?" valí Amras nechápavě kukadla. "To snad je holka!"

Přestávám poslouchat. Vypínám. Odcházím. Tedy ráda bych, slíbené jsem to měla, a teď je mi jasné, že z toho zase nic nebude.

Dveře se rozlítnou tak prudce, že dokonce i Maglor zvedne hlavu.

"Teta Lalwen má psa, už jste to slyšeli?" zavříská na prahu Celegorm, který za sebou vleče Caranthira. "Zrovna teď mi to povídali kluci odvedle. Mami, mami, můžu mít taky psa?" Noční košili si ještě nesvlékl, ale od bláta už je umazaný, jak zákon káže, a jeho bratr nevypadá o nic lépe. Doufám, že ho viděli právě jen sousedovi kluci, jinak tu mám do večera posla z paláce s napomenutím, že bychom měli syny oblékat reprezentativněji s ohledem na náš královský status. Závidím svému otci, že si nechal usedlost v lesích za Tirionem a tchán ho nepřiměl ke stěhování do města. Má pokoj od zvědavých očí.

"Dobré ráno, Tyelko," řekne Maedhros. Začínám mít podezření, že to není samo sebou, nejdřív snídaně a pak tohle. Nejspíš něco potřebuje.

"Já bych chtěl taky psa, mami," neslyší ho Celegorm, nebo to dobře předstírá. "Já se jí zeptám, kde sehnala štěňátko, jo? Můžu?"

Ignoruju ho, protože mě zaujmou rány z chodby. Zní to jako od dílny: že by se zase vzpříčily dveře? Všichni mi závidí, že mám doma mistra řemesel, ale kliky z nějakého důvodu opravuju já. A z nějakého důvodu každou chvíli. Nuž, uvidíme, jak si velký Fëanor poradí s tímhle oříškem, jenom doufám, že na ty nebohé dveře nevezme kladivo. Na druhou stranu, nikdy se mi dvakrát nelíbily a konec konců je to jeho dílna. Já ho zachraňovat nepůjdu.

"Tati! Taťko!"

Aha. Říkala jsem si, kde je ten poslední prevít. Teď už to vím. Kdepak zaseknuté dveře.

"Taťko, pusť mě dovnitř! Slíbil jsi, že mi opravíš Nahara. Otevři, otevři, otevři! Já chci vidět, jak to děláš! Slíbil jsi mi to!"

Je to jasné. Curufin mlátí do dveří od dílny mechanickou hračkou ve tvaru koně, kterou kdoví proč pojmenoval po Oromëho hřebci. Za tím musí být nějaká historka, kterou nechci slyšet a starší kluci ji naštěstí ani nechtějí povědět, jenom se pohihňávají, když myslí, že je nevidím.

Zastrčím hlavu zpátky do kuchyně.

"Dal jsi tam tři lžičky?" Zapomněla jsem na Amrase a jeho kakao s červeným brčkem. Můj nejmenší zrzeček podezřívavě upírá oči na nejstaršího bratra. "Je to málo sladký. A zamíchal jsi ho?"

"Dal a zamíchal!" Maedhros poprvé ztrácí svůj bohorovný klid.

"Ale tos neměl!" zakvílí dvojčata sborově. "To je pak hnusný!"

"A až doteď nebylo, co!" odsekne a červeň se mu od vlasů rozlévá na líce.

"Já bych se o něj dobře staral," tahá mě Celegorm za sukni. "Doopravdy, fakt to myslím vážně, slibuju." Vůbec nemám tušení, o čem to mluví.

"Jistěže ano, věřím ti," zamumlám. Že bych si taky konečně sedla k chladnoucí snídani?

Tuhle chvíli si vybere palantír na kredenci, aby se rozzářil.

"To je určitě pro tebe, mami," Maedhros naštěstí není tak drzý, aby to komentoval, jenom ukáže prstem, hází do sebe vejce a nevšímá si bulících dvojčat.

Vstávám, jdu k palantíru, položím na něj ruce a mám spojení. Fëanor. To snad nemyslí vážně, pan manžel. Nebo ano?

"Miláčku, nechtěla bys vzít děti na pár dní k vašim?" Vidím ho na pozadí ohně, v obličeji je zardělý, pod očima má kruhy. Nespal.

"Fëanáro, a nemohl bys mi to třeba přijít říct osobně, když něco potřebuješ? To si budeme volat palantírem přes chodbu?"

"Nerdanel, copak to nechápeš? Mám tu práci. Hrozně moc práce. Zrovna včera mě večer napadlo, jak bych mohl…" odmlčí se, ohlédne přes rameno, i když dobře ví, že se v dílně zabarikádoval a nikdo tam s ním není. "Bude to nádhera!" vezme to odjinud. "Kolik týdnů už o tom přemýšlím, a teď jsem určitě přišel na to, jak to zařídit. Jenom mi musíš pomoci. Potřebuju klid a soustředění."

I v palantíru slyším, jak Curufin buší na dveře do dílny a vříská. Mám to stereo, jenom z chodby se rány ozývají hlučněji.

"Slíbil jsi, že dneska kluky pohlídáš, abych mohla na nákupy a do ateliéru. Už jsem nedržela dláto a nemalovala celá staletí," řeknu vyčítavě, což je samozřejmě naprosto zbytečné. Neslyšel mě, nejspíš krom posledního slova. Vede si svou.

"To tohle bude objev století, přece to musíš chápat! Co století, bude to objev tohohle věku, na mou duši! Jenom je vezmi k vašim. Můžeš? Můžeš?!"

"Naši jedou zítra do Alqualondë!" zaječím do palantíru. "Říkala jsem ti to aspoň třicetkrát."

"Vážně? A nechtěli by vás vzít s sebou?" zeptá se nadějeplně.

Poslala bych ho, kam patří, ale před dětmi se to nesluší. Popadnu palantír a vrazím ho do zásuvky s měchačkami. Vlítnu do chodby.

"Koukej toho nechat, Kurufinwë Atarinkë, kdo má ten randál po ránu poslouchat!" odtrhnu syna od dveří do dílny. Jeho mechanická hračka připomíná teď víc lívanec plný ozubených koleček než koně. Zatluču na zamčenou dílnu sama a pořádně sevřenou pěstí. "Víš co, Kurufinwë Fëanáro? Jen si tam zůstaň s těmi svými nesmysly, dokud Stromy nezhasnou! A radši po mně nechtěj, abych jela s našima, protože jestli pojedu, tak ti tady tvoje syny nechám, to si piš, a zůstanu v Alqualondë přinejmenším yén!"

"No mami…" komentuje to Curufin. Fëanor neřekne nic, je mi jasné, že zase neslyší. Neposlouchá. Takhle naneštěstí ty jeho dny probíhají. Zapřisáhnu se aspoň, že palantír zůstane v zásuvce a v žádném případě pánovi nebudu na zavolání nosit teplé večeře. Pak odtáhnu posledního synka do kuchyně.

Maedhros myje nádobí. To je zlé, vážně něco chce, a nejspíš něco, co by mu otec nedovolil. Dvojčata se rvou pod stolem. Maglor ladí, nohy už sundal na podlahu a chleba tam spadl za nimi, namazaným dolů. Celegorm s Caranthirem se rýpou ve svých talířích a starší krade mladšímu z vajec kousky slaniny. Dělám, že nevidím nic z toho.

"Mami."

Tak už je to tady.

"Copak?" ani nezvedám oči od jídla.

"To nás asi otec dneska nebude potřebovat v dílně…?"

To asi nebude, pomyslím si. Budeme rádi, když ho uvidíme za týden.

"Co bys rád, Maitimo?" zeptám se nahlas.

"Potřeboval bych… eee… Ven. Je to kvůli studiu."

To je zajímavé, že jsou tyhle případy vždycky kvůli studiu. Můj syn musí být největší učenec v Tirionu.

"Takže jdeš do knihovny za Rúmilem?"

"No to zrovna ne," vrtí se rozpačitě.

"Je v tom nějaká holka?" ptám se věcně. Je mi dost jasné, že není, ale někdo se toho určitě chytí.

"Maitimo má holku?" probere se Maglor a k mému překvapení dokonce zvedne oči od harfy. Aby sundal prsty ze strun, to už bych chtěla moc.

"Chceš praštit?" nabídne mu bratr přátelsky. Všichni víme, že chce jít k Fingolfinovi. Kdyby tu byl Fëanor, který svého nevlastního bratra nesnáší, určitě by ho to napadlo taky, takže by se snažil Maedhrose zaměstnat na týden dopředu, aby nestihl běhat po návštěvách. Ovšem co oči nevidí, to srdce nebolí. Nechápu, co Maedhros u strýce celé dny dělá - oba Fingolfinovi kluci jsou mladší než náš Caranthir, tak se mi zdá dost neuvěřitelné, že by se mu chtělo dělat chůvu i jinde než doma. A co umí Fingolfin navíc, a my ne, že by se synek něčemu přiučil? Nemůžu si vzpomenout.

"Já ti složím baladu, ať na ni zapůsobíš, jo?" provokuje Maglor a hrabe do strun. Vypadá to, že z toho vzejde nějaká podivná moderna.

"Běž se vycpat!"

"Do Míšení ať jsi doma," zasahuju na poslední chvíli a Maedhros se rozzáří. Během vteřiny je z kuchyně venku.

"A učeš se!" zahulákám za ním do chodby, ale kontrolovat to nejdu. I tak mi potrvá, než se vypořádám s ostatními.

Následující půl hodinu trávím česáním copánků. Někdy si říkám, co bychom ušetřili času, kdyby do mužské módy pronikly krátké vlasy. Leč není zbytí. Dvojčata ječí, že je tahám, Maglor odmítá pustit z ruky hudební nástroj, Celegorm je jako na trní, protože chce vypálit někam ven, Caranthir si cucá palečky (dobře ví, že je na to už velký a já to nesnáším, ale využil příležitosti, kdy mám plné ruce jeho vlasů) a Curufin nešťastně přebírá kolečka rozbité hračky.

"Děda by mi to třeba opravil?" zkouší to, zatímco pletu a pletu. "A nebo ty, mami?"

Takže už nejenom kliky od dveří a kapající kohoutky v koupelně, ale i Nahara? To tak.

"Radši děda," řeknu. "Děda Mahtan," dodávám, protože tohle mé dítě je schopné jít s rozbitou hračkou za Finwëm. To by bylo řečí. Můj otec beztak balit na cestu do Alqualondë nebude, on má za to, že na prázdniny u moře stačí jedna košile, jedny kalhoty, jedny plavky, nafukovací kačenka a kladivo s kovadlinou, a to přihodí k zavazadlům až ráno. Tak ať se s vnoučkem vypořádá.

"Makalaurë, vezmi bratra k Mahtanovi, ano?"

"Proč já?" škaredí se Maglor a obejme harfu. Všechny struny už jsou na svých místech, nejspíš zamýšlel břinkat na ně až do večera. Je v mém vlastním zájmu ho vypudit.

"Protože Maitimo už odešel," argumentuji racionálně. "Jsi tady nejstarší."

"Ať jde s Tyelkem," vrčí Maglor. "Ten už je taky velkej."

"Ale já jsem chtěl k tetě Lalwen, podívat se na štěňátko!" zaskučí Celegorm.

"Můžu jít taky?" dožaduje se Caranthir. Nevím, jestli chce do kovárny nebo do psince a je mi to jedno.

"Můžeš," řeknu. "Ale ne že tam vyvedete nějakou lumpárnu. Do večeře ať jste doma. A ty, Makalaurë, popadni Kurua a ať už vás tu taky nevidím."

Nepřestává hudrovat, ale poslechne, bratříčka vleče jednou rukou, v druhé svírá harfu jako zbraň. Kuchyně se vyprazdňuje. Dvojčata zaženu do herny, ať si ječí tam, a vyčerpaně se svalím na lavici. Konečně je kolem mě nádherné, nádherné ticho.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Neklan Neklan | 22. května 2017 v 8:32 | Reagovat

Héj, tak tohle je dost dobré! Fëanor z opačné strany. Tato "kapitola" by se mohla jmenovat těžký život géniovy ženy, ale tuším, že zbytek povídky bude pokračovat v podobném duchu.
No těším se, až se na scéně objeví vlkodav. :-D Když jsem toto plemeno viděl poprvé na vlastní oči, tak jsem myslel, že nejsem úplně vzhůru - šel jsem ráno do školy a mám takový pocit, že se to na mne dívalo shora, ne zdola. :-)
Přijde mi, že autorka dobře vystihla ten mumraj v domácnosti, kde žije sedm různě nezvladatelných dětí a jeden ještě nezvladatelnější (skoro) dospělák.
Taky se mi líbí momentky s Naharem, nebo palantírem.
Už se těším na pokračování!

2 drozd drozd | 7. června 2017 v 19:16 | Reagovat

Trochu se zpožděním pročítám tvé dílo...
Nejsen rodič,nicméně znám děti svých sester a bavím se :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama